Charlotte Montclair

Značně ji zaskočilo, když král začal komentovat její zvolení slov, nakonec ale musela uznat že to vlastně bylo docela zvláštní spojení. Zlehka se napila ze skleničky a pokývala hlavou, ve chvíli kdy bylo zmíněno, že sám není velkým fanouškem do koní. Byla ráda že není jediná.

,,Osmička říkáte,"

S hlasitým nádechem začne Charlotte mluvit, přičemž sleduje skleničku se kterou si lehce pohrává v ruce. Vždy ji jen naklonila na jednu stranu natolik aby se šampaňské nevylilo, a pak to samé na druhou stranu.

,,Z nějakého důvodu si myslím, že kdybych si vsadila, tak to naschvál vyhraje někdo jiný"

Pousměje se a zavrtí nad situací hlavou, přičemž se podívá na dráhu. Pár vteřin nato svoji pozornost vrací zpět na krále, který se zrovna vyjadřoval k její poznámce k alkoholu.

,,Nebojte, jenom rekreačně"

Pousměje se a sklenkou lehce zamává a až poté se napije. Každopádně nemá v plánu ji odložit, odteď se stala její součástí.

,,Tak to potom doufám, že si zde užijete trochu zábavy, je dobré si chvíli odpočinout"

Okomentuje Charlotte královo odpověď , myslela to upřímně, sama by na jeho místě asi zdechla. Pravděpodobně by si ani nedokázala akci užít, na to by byla moc unavená. Když se k Charlotte dostane otázka na palác, trošku se sekne. Není si úplně jistá co má odpovědět. Palác se jí líbí, ale rozhodně se v něm necítí příjemně a vůbec si není jistá jak má danou myšlenku zformulovat do slušné odpovědi, ve které si nebude vymýšlet. Na to je moc upřímná.

,,Umm, no jako,"

Na chvíli se zadrhne a začne si připadat jak u zkoušení před tabulí. Jenom tady není správná odpověď. Napije se trochu šampaňského a pak teprve promluví.

,,Palác je zajímavý, rozhodně kdybych sem mohla jet na dovolenou tak jedu, ale něco mi tu úplně nehraje."

Pokrčí rameny, přičemž pokračuje.

,,Nevím čím to je, možná je to prostě jen moc velká změna"

Musela se trochu usmát, rozhodně to nebyla odpověď kterou od sebe očekávala, ale nakonec to snad i dávalo smysl.

,, Jak vnímáte palác vy? Přece jenom mi k tomu můžete říct asi víc. Vy se necítíte zvláštně na takovém místě, je to opravdu o zvyku?"

Je pravda že to není poprvé co jí někdo říká, že to je jen o zvyku. Ale sama už o tom začíná lehce pochybovat. Zároveň si je jistá, že později bude doma na tyhle dny vzpomínat v dobrém, proto se neubrání slabému úsměvu.

Raphael Louis Apollinaire

Raphael se ušklíbl, když mluvila o koních.„Jo, mám rád koně,“ řekl. „A jo, jeden měl fakt divný jméno. Atlas. Vymyslel jsem ho, když mi bylo patnáct. Chtěl jsem, aby nesl celý svět na zádech. No, pak mi došlo, že to byla spíš sranda.“

Když řekla, že ráno trochu přemohl vztek, jen přikývl.„Jo, to se stává,“ řekl tiše. „Vztek ukáže, co je uvnitř. Neznamená, že nejsme slušní. Jen… nejsme úplně prázdní a suchý.“ Podíval se na ni. „A být něčí dcerou neznamená, že musíte být jako on.“ Usmál se, když mluvila o tom, že má ráda, když může věci určovat sama.„To je vidět,“ řekl. „Lidi, co jen dělají, co se od nich čeká, tančí úplně jinak.“ Jemně se přizpůsoboval jejímu kroku a nechal ji vést svoje tempo. Když začala mluvit o Ilei, přikývl.„Možná máš pravdu,“ řekl. „Nejsme moc otevření… dokud někoho nepustíme blíž.“ Usmál se, když řekla jeho jméno. „A pak už vlastně neexistuje žádný sám pro sebe.“ Když udělali další otočku a mrkla na něj, pobavil ho její výraz.„To je dobré,“ řekl tiše. „Najít si svoje tempo… ne každý to umí.“

Hudba utichla a on zůstal stát blízko ní, ale nijak vtíravě.„Jo,“ přikývl, když se ptala, proč ji zaujalo.„Měl jsem důvod,“ řekl klidně. „Ne proto, že jste na první pohled jiná. Ale protože když jste stála v sálu, nevypadala jste, že něco hledáte. Spíš jako někdo, kdo ví, že to, co chcete tu je.“ Lehce se pousmál a sklonil hlavu.„A to…“ dodal tiše, „mě baví víc než tanec.“ dodá. „Co si potom zajít na něco dobrého. Mohl bych i doporučit.“ pomyslí, že další sklenka šampaňského přijde vhod.

Artie McCheese *Artie sa len zadíva na to, ako sa Mia s očividnou chuťou pustí do drobných maškŕt. Jeho pohľad na nej zotrvá o zlomok sekundy dlhšie, než by asi pôvodne je spoločenky vhodné, a kútik úst sa mu pri tom nepatrne pohne. Nie celkom úsmev. Skôr niečo medzi pobavením a úľavou. Tichý, krátky uchechot, ktorý zanikne skôr, než by sa dal považovať za zvuk.

Práve v tom okamihu by sa dalo domnievať, že mu kútikom oka vkĺzne do pozornosti staroružová silueta. Slečna VICTORIA. A hoci mu ešte pred chvíľou pokojne povie, že vstávať nemusí, Artie to aj tak urobí. Nie prudko, nie teatrálne. Skôr tak, ako keď telo reaguje skôr než hlava. Postaví sa, dlaňou si automaticky uhladí košeľu v mieste, kde to vlastne ani netreba, a jeho postoj je rovný, no nie strnulý.*

"Slečna Victoria," prehovorí pokojne, hlas má mäkký a bez náznaku formálnej povinnosti. "Je mi potešením vás tu vidieť. A…" na zlomok sekundy sa odmlčí, akoby si sám ujasňoval, čo chce povedať, "…nie je to len zo zdvorilosti. Naozaj som rád, že ste tu."

Keď ho osloví priezviskom, dalo by sa domnievať, že sa mu kútiky úst pohnú o čosi úprimnejšie. V očiach sa mihne niečo, čo by sa dalo čítať ako vďačnosť, hoci ju nijako nevysloví.

"Viete," pokračuje po krátkej pauze a pohľadom na okamih prejde po miestnosti, "tak trochu som si myslel, že tu uvidím jedného zo… šéfových." To slovo vysloví prirodzene, bez irónie, skôr s rešpektom než familiárnosťou. "Ale asi to chápem. Je to veľký tlak." Pohľad sa mu vráti späť k nej. "Ako to zvláda?"

Pri zmienke o malinovom čaji sa mu nepatrne zdvihnú obočie a kútiky úst sa mu opäť povytiahnu."Budem si to pamätať," poznamená tlmene. "Hoci úprimne… miešať čaj so smotanou chce odvahu. Ja by som to asi nezvládol." Krátko sa pousmeje. "Nič v zlom. Len ak by ste ma tu náhodou prestali vidieť, bolo by to pravdepodobne kvôli tej kombinácii."

Keď sa ho spýta na popoludnie, dalo by sa domnievať, že sa jeho výraz zjemní. Ramená mu mierne povolia. "Povedzme, že je to tu… príjemné," odpovie opatrne. "Len mi asi trochu robí starosti.. Však viete" Nedopovie to. Nie je to evidentne treba. Potom sa však vedome pozrie späť na Victoriu.

"A vy?" spýta sa úprimne, bez náznaku povinnosti. "Máte sa dobre? Je všetko v poriadku?"

Potom stíchne. A dá jej presne toľko priestoru, koľko si vypýta ticho samo.

Genevieve Mellody Velmore

Stále seděla s knihou ne stehnech a sledovala klidným a soustředěným obličejem vše, co se kolem děje. S úsměvem a tichým děkuji přijmula od prince hrnek teplé kávy a pomalu se napila. Sledovala reakce všech, až na ni princ znovu promluvil. Každým slovem se víc a víc usmívala přátelským úsměvem, který uzavírá příměří. Pak, po malé odmlce, kdy zvážila svá slova, pomalu začala mluvit, jako by každé slovo pro tohoto muže bylo svaté. Ach, vůbec ne, Vaše Veličenstvo, řekla s jiskrou v oku a dlaní mávnula ve vzduchu, jako by odháněla mouchu. Jen váš komentář byl trošku...nečekaný, zarážející, pokud mě chápete. Ale máte pravdu. On byl velice diskutabilní člověk, avšak jeho díla za mě mají neskutečnou hodnotu a psychologickou myšlenku, kterou jen málokdo objeví. Chvilku znovu zvažovala slova, jako by nevěděla, či je slušné takto otevřeně mluvit s princem víte... chtěla bych se vás zeptat, pokud tedy svolíte. Po-pochopil jste jeho myšlenku? Chvíli čekala a pak s radostí, jako by byla malé dítě poslouchala prince a jeho odpovědi.

Jak tak možná i čekala, princ si samozřejmě nemohl povídat pouze s ní a tak znovu v tichosti pila kávu a sledovala ostatní účastnice, které s ním konverzovaly. Za nějakou dobu, která trvala možná deset minut, možná déle, se princ najednou obrátil ke všem účastnicím, což zcela upoutalo její pozornost. Jeho argumenty dávaly perfektní smysl, že se až začala stydět, že jí to nenapadlo dříve. A po nějaké chvíli dodala je obdivuhodné, Vaše Veličenstvo, že tohle všechno děláte nad rámec svých povinností, opravdu. Mohl jste počkat až na první schůzky a vůbec se o tohle nesnažit, ale podívejte se, jste tu a jen tak si s námi povídáte. Myslím, že pokud mohu mluvit za všechny dívky tady, tak to zvedá vaší osobnost a hodnotu lidskosti v našich očích. Pak pocítila lehké šimrání v podbřišku a s úsměvem vstala ze svého místa omlouvám se, ale pokud mě omluvíte, musím si odskočit a opět červená jako řepa z této interakce zmizela na záchodku

Vypravěč

Carmel a Genevieve seděly vedle sebe dlouhé hodiny, aniž by si to plně uvědomovaly. Slova mezi nimi plynula přirozeně, někdy tiše, jindy s lehkým smíchem – a mezi větami zůstával prostor, který nebyl nepříjemný, ale naopak důvěrný. Mluvily o knihách, o provinciích, o dětství i o drobných snech, které se neodvažují říkat nahlas na velkých sálech. Sdílely myšlenky, které by jinde zanikly v hluku, a v zimní zahradě našly místo, kde nemusely nic dokazovat. Čas od času se jejich pohledy stočily k oknům, za nimiž se stmívalo, aniž by to narušilo klid okamžiku. Když se nakonec palácem rozeznělo vzdálené znamení večera, obě si uvědomily, že den se nachýlil ke konci. Zvedly se pomalu, bez spěchu, jako by nechtěly ten pocit zlomit náhlým pohybem. Společně opustily zimní zahradu, krokem lehkým a tichým, a chodbami paláce se vydaly každá ke svým komnatám.