Carmel Ruhamah

Carmel poslouchala Aylu s pozorností sobě vlastní. Nepřerušovala ji, jen občas nepatrně přikývla nebo se pousmála. Byla jedním z těch lidí, kteří dokázali naslouchat tak soustředěně, až měl člověk pocit, že každé jeho slovo někam ukládá. Když Ayla řekla, že není nespolečenská, ale spíš někdo, kdo druhým rozumí, Carmel na okamžik sklopila pohled ke své sklenici.„To je asi jedna z nejhezčích věcí, které mi tu někdo řekl.“ přiznala tiše. Pak se zasmála. „Většinou si připadám spíš jako člověk, který stojí někde opodál a přemýšlí nad tím, proč ostatní říkají to, co říkají.“ Lehce pokrčila rameny.„Možná za to můžou všechny ty detektivky. Nebo historie. Nebo obojí.“ Při zmínce o nepředvídatelnosti lidí její úsměv změkl. „To je pravda. Myslím, že právě proto mě lidé baví. Každý člověk je vlastně taková malá záhada. A někdy stačí jedna konverzace a zjistíš něco, co bys do něj nikdy neřekla.“ Krátce se odmlčela. „Například jsem netušila, že umíš být tak filozofická při pojídání popcornu.“ V očích jí pobaveně zajiskřilo. Když přišla řeč na pečení, Carmel se viditelně rozzářila. Bylo to jedno z témat, o kterých dokázala mluvit celé hodiny. „Ano, pečení je moje slabost.“ přikývla. „Kdybych mohla, strávím polovinu života v kuchyni a druhou polovinu v knihovně.“ Na okamžik se zamyslela. „Vlastně je to dost podobné. V obou případech musíš být trpělivá a doufat, že výsledek bude stát za to.“ Při Ayliných slovech o monarchii se její pozornost přesunula zpět k plátnu. Několik vteřin sledovala běžící scénu, než znovu promluvila. „Přesně.“ souhlasila tiše. „V učebnicích jsou panovníci často jen jména a data. Ale pak začneš číst jejich dopisy nebo deníky a najednou zjistíš, že byli stejně zmatení, tvrdohlaví nebo zamilovaní jako kdokoliv jiný.“Její pohled se na chvíli setkal s Ayliným. Při zmínce o Selekci pomalu přikývla. „Myslím, že máš pravdu.“ Na okamžik jí hlavou proběhly všechny společné snídaně, nervózní přípravy před akcemi i pozdní rozhovory na chodbách. „Lidé vidí fotografie a titulky. Ale nevidí všechny ty malé okamžiky mezi tím. Nevidí, jak si navzájem pomáháme, když má někdo špatný den. Nebo jak spolu sedíme dlouho do noci a povídáme si o úplně obyčejných věcech.“ /A možná právě ty obyčejné věci mi budou jednou chybět nejvíc./ Ta myšlenka v ní na okamžik zanechala zvláštní melancholii, ale Aylina další poznámka ji rychle rozesmála. „Takže takhle to je?“ pozvedla obočí. „To nebyla prosba. To byla hrozba.“Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Dobře. Pokud se po Selekci někdy uvidíme, upeču ti něco. A ne, nemůžeš si vybrat jen jednu věc, protože v tom případě bych strávila týden přemýšlením, co bude nejlepší.“ Pohledem sklouzla k misce popcornu mezi nimi. „Jen tě musím upozornit, že mám nebezpečný zvyk krmit lidi sladkostmi, kdykoliv je mám ráda. Takže na vlastní riziko.“ Tentokrát se usmála o něco otevřeněji než obvykle a vzala si další kousek popcornu. „A teď mě zajímá něco jiného.“ naklonila lehce hlavu. „Kdybys mohla na jeden den vyměnit svůj život za život kohokoliv z The Crown, kdo by to byl?“

VYPRAVĚČ

Slunce se trochu pohlo po obloze, když se královský lov pomalu rozjížděl. Koně netrpělivě přešlapovali na místě, sklenice s růžovým vínem a whisky se ještě rosily na dlouhém stole u okraje lesa a vzduch byl plný smíchu a lehkého vzrušení. A pak to přišlo. Několik ostrých výstřelů roztrhalo klidný lesní ticho. Jeden za druhým. Rychle. Blízko. Ptáci se v panice zvedli z korun stromů. Koně se plašili a frkali. Na okamžik zavládlo ohromené ticho, které vzápětí prolomily první výkřiky. „Rebelové!“ Ti, kteří se už stačili vydat hlouběji do lesa, byli najednou v největším nebezpečí. Nejvíce ohrožená byla samozřejmě královská rodina a členky selekce, kteří se nacházeli nejdále od otevřených zahrad. Ozbrojená skupina rebelů, bojujících proti monarchii, zaútočila rychle a bez varování. „Schovejte se!“ zakřičel někdo z ochranky. „Všichni zpátky k paláci! Rychle!“ Hosté, kteří zůstali u stolu, by se měli rychle vrhnout k nejbližšímu úkrytu – za stromy, za stůl, nebo se snažili utéct zpět do bezpečí paláce. Vzduch, který ještě před chvílí voněl lesem a jídlem, byl najednou prosycený strachem a střelným prachem.

Victorie Adeline Schreave

Jeho odpověď ji nepřekvapila. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by se do podobných večerů vrhal po hlavě… A přesto tu byl. Ne u stěny. Ne v ústraní. S ní. To jí na zlomek vteřiny vykouzlilo o něco výraznější úsměv, než původně zamýšlela. Neucukla, když ji vedl dál na parket. Naopak, držela jeho ruku jistě, prsty lehce opřené o ty jeho, jako by si ten kontakt chtěla na okamžik zapamatovat. Hudba kolem nich zesílila, ale mezi nimi se na krátký moment vytvořilo zvláštní ticho. Takové, které nebylo nepříjemné. Spíš… nové. Položila druhou ruku na jeho rameno a nechala se vést do prvních kroků. Její pohyby byly přirozené, plynulé, téměř až příliš jisté na někoho, kdo tvrdil, že nechce hrát žádné role. Ale tentokrát to nebyla role. Jen zvyk. Její pohled na něj znovu sklouzl, tentokrát pomaleji. „Musím uznat…“ začala tiše, zatímco se s ním otočila v rytmu hudby, třpyt jejích šatů se rozlil kolem nich. „že na někoho, kdo se sem vůbec nechtěl dostavit… si vedeš překvapivě dobře.“ Krátká pauza. Její prsty se na jeho rameni nepatrně posunuly, sotva znatelně, ale dost na to, aby ten dotek nebyl čistě formální. „Možná bych měla častěji spoléhat na to, že změníš plány.“ V očích se jí mihlo něco lehce pobaveného… a zároveň pozorného. Zvedla bradu o nepatrný kousek výš. „Nebo mě chceš jen přesvědčit, že tě mám zvát na plesy častěji?“ Ten tón byl jemný. Lehký. Ale tentokrát v něm bylo něco navíc. Něco, co tam dřív nebývalo. /Možná nejsme jen to, co zbylo po nich…/ Ta myšlenka přišla nečekaně a stejně rychle ji zahnala. Ale stopa po ní zůstala. A tentokrát ji neschovala. Jen se o kousek víc uvolnila v jeho vedení, nechala se vést dalším krokem… o něco blíž, než bylo nutné.

Victorie Adeline Schreave

Victorie se na Angelském náměstí neobjevila s okázalostí, která by ji dříve přirozeně provázela. Tentokrát přišla tiše. Její kroky byly klidné, téměř nenápadné, jako by se snažila splynout s atmosférou dne, který nebyl o titulech ani postavení. Tmavě modrý oversized svetr se na jejích ramenou lehce pohupoval při každém kroku a bílá blůza pod ním vykukovala jen natolik, aby celému vzhledu dodala čistotu. Denimové kalhoty jí umožňovaly volný pohyb a jednoduché slip-on tenisky tlumily zvuk jejích kroků na cestě mezi lidmi. Vlasy měla stažené do nízkého drdolu, převázané tmavě modrou stuhou. Pár pramenů se jí uvolnilo kolem tváře, ale nijak je neupravovala. Nepotřebovala to. Na okamžik se zastavila a rozhlédla se po prostoru. Lidé se pohybovali mezi stany, smáli se, pracovali, pomáhali. Nebyl tu žádný tlak na dokonalost. Jen přítomnost./Takhle by svět měl vypadat častěji… bez masek…/ Victorie si lehce vyhrnula rukávy svetru a bez váhání zamířila k okraji parku, kde se do hlíny zasazovaly mladé sazenice stromů. Nepřitahovala pozornost, nepředstavovala se. Jednoduše si klekla k připravené půdě. Prsty se jí zabořily do chladné hlíny. Na okamžik zůstala nehybná. /Je to zvláštní… jak něco tak obyčejného dokáže uzemnit víc než roky protokolu…/ Opatrně uchopila drobnou sazenici a zasadila ji do připraveného místa. Pohybovala se pomalu, soustředěně, jako by šlo o něco mnohem víc než jen strom. Hlínu kolem kořenů přitlačila s nečekanou pečlivostí. Každý její pohyb byl klidný, přesný… a tichý. Na jejích rukou ulpěla hlína, ale nesnažila se ji hned setřít. Jen se na okamžik opřela o paty a zadívala se na ten malý kousek života před sebou. /Roste… i když nikdo nekouká…/ V jejích očích se na zlomek vteřiny mihlo něco měkčího. Něco, co si nechávala jen pro sebe. Pak se znovu zvedla, jemně si otřela ruce o látku kalhot a přesunula se k další sazenici. Bez slov. Bez potřeby být viděna. Jen s tichou jistotou, že dnes je přesně tam, kde má být.

Rose Everly:

Počas Carmelových slov sa zdá pokojná a ani ju neprerušuje. Pohľad má upriamený na ňu, hoci občas sa zdá, že jej zrak na sekundu skĺzne aj po miestnosti, akoby len letmo vnímala pohyb ľudí, trblietanie svetiel a hviezdne odlesky nad hlavami hostí. Jej výraz sa pritom príliš nemení, ten zdvorilý, ten úsmev môže miestami vzbudiť dojem takmer akoby "trénovaného" úsmevu, ktorý si stále drží na perách. Na poznámku o profesoroch nijako zvlášť nereaguje, iba mierne prikývne. Prehovorí až vtedy, keď Carmel začne hovoriť o Selekcii. Pomaly otočí pohár medzi prstami a v tom okamihu možno tú galaxiu vo vnútri spozorovať, ako sa očividne znovu pohne.

"Nemyslím si, že by som vedela hovoriť za všetkých. A už vôbec nie za kráľa." Na sekundu sa odmlčí.

"A ja úprimne… Osobne ho vlastne nepoznám..."

Pohár na moment zdvihne o trochu vyššie, akoby sledovala svetlo prechádzajúce cez tmavú tekutinu.

"Jediné, čo človek vie, sú veci, ktoré sa dostanú von."

Jej tón zostáva pokojný, ale možno sa v ňom objaví nepatrná vážnosť.

"Čo sa stalo nie je niečo, s čím sa človek vyrovná ľahko. A ak k tomu ešte zdedíte celé kráľovstvo… Tak si viem predstaviť, že hľadať partnera, ktorý to myslí úprimne, nie je úplne jednoduché a tú ktorá to myslí úprimne. Samozrejme, bez urážky k Vám Lady."

Potom mierne pohne rukou s pohárom a naznačí tým celé okolie luxusný priestor, svetlá, hudbu.

"Ale ak sú vaše slová úprimné tak, ako znejú…" Povie a pozrie sa priamo na Carmel.

"Tak si myslím, že si zaslúžite, aby ste dostali šancu." Na chvíľu sa odmlčí a potom sa jej kútik úst jemne zdvihne. "Aj keď…" Znovu sa krátko uškrnie.

"Jediné, čo som si zatiaľ vyvodila z jeho Royaltygramu, je to, že očividne miluje cestovanie." Pohár si opäť pootočí medzi prstami. "Dokonca o tom bol aj jeho posledný príspevok."

Na okamih sa tvári zamyslene a pohľadom prejde po sále.

"Len neviem, či sa mi to zdá... Ale na tejto akcii som ho nevidela... Zatiaľ." Krátko nato nadvihne obočie.

"Ak chodí aj na ostatné akcie podobne, tak vlastne neviem, čo si mám myslieť."

Potom sa nato trochu pousmeje.

"Asi len toľko, že vami hovorené slová o tom, že rozprávkou by ste to nenazvali sú úplne v tomto zmysle validné." Na chvíľu sa na Carmel zahľadí.

"Rozprávka by to bola až vtedy, keby medzi vami preskočila iskra. A to sa dá zistiť evidentne dosť ťažko… Ak kráľ fakt nechodí na vlastné večierky."

Pri tých slovách sa jej na perách objaví mierny, úškrn.

"Jeho Royaltygram som videla. Cestovanie má očividne rád." Potom iba mierne pokrčí ramenami.

"Len dúfam, že ak dnes nie je tu, tak za tým stojí niečo pracovné."

Na sekundu sa odmlčí a dodá o trochu ľahším tónom:

"Nie ďalšie voľno"

Vtedy si Carmel na moment premeria o niečo dôkladnejšie, pohľad jej prejde od hlavy až po šaty, nie však nepríjemne, skôr zvedavo a potom sa znovu pousmeje.

"Takže dnes večer si asi budete musieť vyplniť nejak inak čas, nom."

Keď Carmel spomenie kreslenie na kávu, Roseine kútiky úst sa znovu jemne zdvihnú.

"To znie veľmi pekne."

Nakloní hlavu mierne na stranu. "St. George…" Na moment vyzerá zamyslene

"Nepamätám si, že by som tú provinciu niekedy navštívila."

Potom sa na ňu pozrie o niečo priateľskejšie.

"Možno by nebolo na škodu sa tam niekedy zastaviť. A urobiť si zastávku práve vo vašej kaviarni."

Pri tých slovách na Carmel mrkne a len čo spomenie, že tie poznámky sú stále lepšie než niečo horšie, tak sa jemne zasmeje. Medzitým má už pohár pri perách. Pomaly sa z neho napije, bez ponáhľania, len malý dúšok. Potom pohár znovu spustí nižšie a mierne nakloní hlavu na stranu, akoby možno nad chuťou premýšľala, či tak niečo.

"Vlastne to nie je vôbec zlé." Na chvíľu sa odmlčí s venuje jej pohľad.

"Celkom chutné, nie?"

Keď sa Carmel spýta na tú hru, tak sa pousmeje a jemne, zároveň nesúhlasne pokrúti hlavou.

"Ak by som vám to povedala teraz…" Kútiky úst sa jej mierne zdvihnú.

"Prišla by som o tú prvú reakciu, ak by sme si ju raz náhodou zahrali."

Pohľad jej na sekundu zaiskrí pobavením.

"A o tú by som asi nechcela úplne prísť." Na chvíľu sa zatvári zamyslene, keď na ňu pozrie.

"Ale keď už sme pri hrách…" Pohár znovu otočí medzi prstami, zatiaľ čo jej venuje pohľad.

"Môžeme začať aj s jednou. Pozrie na Carmel o niečo zvedavejšie.

"Dve pravdy a jedna lož. Aspoň sa trochu lepšie spoznáme. Čo poviete? Aj keď… Ešte väčšia sranda by to bola, keby sa za každú nesprávnu odpoveď musel človek napiť." Kútiky úst sa jej pritom zdvihnú o niečo viac.

"Len by sme asi neradi skončili dnes večer v náručí jednej alebo druhej."

Tón jej hlasu pri tom znie skôr pobavene než vážne.

Yuna Artemiss Schreave

Yuna se při zmínce o tetě Galii nepatrně pousměje, koutky rtů se jí zvednou v tichém, spikleneckém gestu. „Dobře,“ připustí klidně. „Galie je výjimka, která potvrzuje pravidlo. A zároveň důkaz, že oheň se v naší rodině dědí různými způsoby.“ Krátce se podívá na dráhu, kde se koně řítí vpřed, a pak zpět na Jenny. „Minho má ty oči… ano. Ty, co by obměkčily i kamennou zeď. A bohužel to ví.“ Když Jenny mluví o hraném překvapení, Yuna jen tiše vydechne. „Hrát, že se neznáme, by byla urážka inteligence všech zúčastněných,“ pronese suše, ale bez zloby. „A hlavně… jeho.“ Na okamžik se jí pohled zjemní. „Ať už dnes vyhraje nebo ne, image si uhlídá. V tom je lepší, než si myslí.“ Pauza. „A vysmát se mu můžeme později. Doma.“ Při úvaze o selekci se Yuna lehce zamračí, spíš zamyšleně než nesouhlasně. „Nemyslím, že by už vybíral,“ odpoví po chvíli. „Ale myslím, že si dovoluje být opravdu viděn. A to je pro něj nové.“ Pohled jí sklouzne ke králi. „Otevřenost je risk. A Minho nikdy neriskoval málo.“ Sprint se rozběhne, dav ztichne, pak znovu ožije. Na Jennyino přeskupení reaguje lehkým pozvednutím obočí. „Zákaz pohybu?“ zeptá se tiše. „To zní vážně.“ Přesto zůstane stát, klidná, přítomná. Když sprint skončí a Minho zmizí dřív, než by měl, Yuna jen zavrtí hlavou. „Druhé místo je stále pódium,“ poznamená klidně. „A útěk… to je prostě on.“ Když si Jenny bere další sklenku, Yuna se lehce opře o zábradlí. „Jestli zmizel, najde se. Vždycky se najde.“ A pak, tišeji: „A jestli ne… pošleme pro něj tebe. Před tebou se schovat neumí.“

Raphael Louis Apollinaire

Raphael se ušklíbl, když mluvila o koních.„Jo, mám rád koně,“ řekl. „A jo, jeden měl fakt divný jméno. Atlas. Vymyslel jsem ho, když mi bylo patnáct. Chtěl jsem, aby nesl celý svět na zádech. No, pak mi došlo, že to byla spíš sranda.“

Když řekla, že ráno trochu přemohl vztek, jen přikývl.„Jo, to se stává,“ řekl tiše. „Vztek ukáže, co je uvnitř. Neznamená, že nejsme slušní. Jen… nejsme úplně prázdní a suchý.“ Podíval se na ni. „A být něčí dcerou neznamená, že musíte být jako on.“ Usmál se, když mluvila o tom, že má ráda, když může věci určovat sama.„To je vidět,“ řekl. „Lidi, co jen dělají, co se od nich čeká, tančí úplně jinak.“ Jemně se přizpůsoboval jejímu kroku a nechal ji vést svoje tempo. Když začala mluvit o Ilei, přikývl.„Možná máš pravdu,“ řekl. „Nejsme moc otevření… dokud někoho nepustíme blíž.“ Usmál se, když řekla jeho jméno. „A pak už vlastně neexistuje žádný sám pro sebe.“ Když udělali další otočku a mrkla na něj, pobavil ho její výraz.„To je dobré,“ řekl tiše. „Najít si svoje tempo… ne každý to umí.“

Hudba utichla a on zůstal stát blízko ní, ale nijak vtíravě.„Jo,“ přikývl, když se ptala, proč ji zaujalo.„Měl jsem důvod,“ řekl klidně. „Ne proto, že jste na první pohled jiná. Ale protože když jste stála v sálu, nevypadala jste, že něco hledáte. Spíš jako někdo, kdo ví, že to, co chcete tu je.“ Lehce se pousmál a sklonil hlavu.„A to…“ dodal tiše, „mě baví víc než tanec.“ dodá. „Co si potom zajít na něco dobrého. Mohl bych i doporučit.“ pomyslí, že další sklenka šampaňského přijde vhod.

Artie McCheese *Artie sa len zadíva na to, ako sa Mia s očividnou chuťou pustí do drobných maškŕt. Jeho pohľad na nej zotrvá o zlomok sekundy dlhšie, než by asi pôvodne je spoločenky vhodné, a kútik úst sa mu pri tom nepatrne pohne. Nie celkom úsmev. Skôr niečo medzi pobavením a úľavou. Tichý, krátky uchechot, ktorý zanikne skôr, než by sa dal považovať za zvuk.

Práve v tom okamihu by sa dalo domnievať, že mu kútikom oka vkĺzne do pozornosti staroružová silueta. Slečna VICTORIA. A hoci mu ešte pred chvíľou pokojne povie, že vstávať nemusí, Artie to aj tak urobí. Nie prudko, nie teatrálne. Skôr tak, ako keď telo reaguje skôr než hlava. Postaví sa, dlaňou si automaticky uhladí košeľu v mieste, kde to vlastne ani netreba, a jeho postoj je rovný, no nie strnulý.*

"Slečna Victoria," prehovorí pokojne, hlas má mäkký a bez náznaku formálnej povinnosti. "Je mi potešením vás tu vidieť. A…" na zlomok sekundy sa odmlčí, akoby si sám ujasňoval, čo chce povedať, "…nie je to len zo zdvorilosti. Naozaj som rád, že ste tu."

Keď ho osloví priezviskom, dalo by sa domnievať, že sa mu kútiky úst pohnú o čosi úprimnejšie. V očiach sa mihne niečo, čo by sa dalo čítať ako vďačnosť, hoci ju nijako nevysloví.

"Viete," pokračuje po krátkej pauze a pohľadom na okamih prejde po miestnosti, "tak trochu som si myslel, že tu uvidím jedného zo… šéfových." To slovo vysloví prirodzene, bez irónie, skôr s rešpektom než familiárnosťou. "Ale asi to chápem. Je to veľký tlak." Pohľad sa mu vráti späť k nej. "Ako to zvláda?"

Pri zmienke o malinovom čaji sa mu nepatrne zdvihnú obočie a kútiky úst sa mu opäť povytiahnu."Budem si to pamätať," poznamená tlmene. "Hoci úprimne… miešať čaj so smotanou chce odvahu. Ja by som to asi nezvládol." Krátko sa pousmeje. "Nič v zlom. Len ak by ste ma tu náhodou prestali vidieť, bolo by to pravdepodobne kvôli tej kombinácii."

Keď sa ho spýta na popoludnie, dalo by sa domnievať, že sa jeho výraz zjemní. Ramená mu mierne povolia. "Povedzme, že je to tu… príjemné," odpovie opatrne. "Len mi asi trochu robí starosti.. Však viete" Nedopovie to. Nie je to evidentne treba. Potom sa však vedome pozrie späť na Victoriu.

"A vy?" spýta sa úprimne, bez náznaku povinnosti. "Máte sa dobre? Je všetko v poriadku?"

Potom stíchne. A dá jej presne toľko priestoru, koľko si vypýta ticho samo.

Genevieve Mellody Velmore

Stále seděla s knihou ne stehnech a sledovala klidným a soustředěným obličejem vše, co se kolem děje. S úsměvem a tichým děkuji přijmula od prince hrnek teplé kávy a pomalu se napila. Sledovala reakce všech, až na ni princ znovu promluvil. Každým slovem se víc a víc usmívala přátelským úsměvem, který uzavírá příměří. Pak, po malé odmlce, kdy zvážila svá slova, pomalu začala mluvit, jako by každé slovo pro tohoto muže bylo svaté. Ach, vůbec ne, Vaše Veličenstvo, řekla s jiskrou v oku a dlaní mávnula ve vzduchu, jako by odháněla mouchu. Jen váš komentář byl trošku...nečekaný, zarážející, pokud mě chápete. Ale máte pravdu. On byl velice diskutabilní člověk, avšak jeho díla za mě mají neskutečnou hodnotu a psychologickou myšlenku, kterou jen málokdo objeví. Chvilku znovu zvažovala slova, jako by nevěděla, či je slušné takto otevřeně mluvit s princem víte... chtěla bych se vás zeptat, pokud tedy svolíte. Po-pochopil jste jeho myšlenku? Chvíli čekala a pak s radostí, jako by byla malé dítě poslouchala prince a jeho odpovědi.

Jak tak možná i čekala, princ si samozřejmě nemohl povídat pouze s ní a tak znovu v tichosti pila kávu a sledovala ostatní účastnice, které s ním konverzovaly. Za nějakou dobu, která trvala možná deset minut, možná déle, se princ najednou obrátil ke všem účastnicím, což zcela upoutalo její pozornost. Jeho argumenty dávaly perfektní smysl, že se až začala stydět, že jí to nenapadlo dříve. A po nějaké chvíli dodala je obdivuhodné, Vaše Veličenstvo, že tohle všechno děláte nad rámec svých povinností, opravdu. Mohl jste počkat až na první schůzky a vůbec se o tohle nesnažit, ale podívejte se, jste tu a jen tak si s námi povídáte. Myslím, že pokud mohu mluvit za všechny dívky tady, tak to zvedá vaší osobnost a hodnotu lidskosti v našich očích. Pak pocítila lehké šimrání v podbřišku a s úsměvem vstala ze svého místa omlouvám se, ale pokud mě omluvíte, musím si odskočit a opět červená jako řepa z této interakce zmizela na záchodku