Duhový ples
Taneční sál v paláci dnes září všemi barvami duhy. Stěny, stropy i lustry jsou ozdobeny tisíci barevnými papírovými jeřáby, které se lehce pohupují ve světle a vytvářejí pocit, jako byste tančili pod duhovou oblohou. Dlouhé stoly jsou pokryté bílými ubrusy, na kterých září pestrobarevné květinové aranže - růžové tulipány, oranžové gerbery, modré hortenzie a fialové kosatce. Na bufetových stolech se lesknou duhové pochoutky: barevné cake pops s posypem, makronky s duhovými pruhy, malé dortíky s vrstvami všech barev duhy a elegantní jednohubky. Sklenice s nápoji hrají duhovými odstíny. Od sytě zelené limetkové přes elektricky modrou až po ohnivě červenou a sytě fialovou. Každý drink je ozdoben čerstvými bylinkami, ovocem a barevnými brčky. Vzduch voní sladkostí, citrusy a jemným květinovým aromatem. Hudba už pomalu nabírá na síle a parket čeká na první tanečníky. Dnes večer není místo pro nudu ani šedivost. Je povolená jen čistá radost, barvy a tanec až do rána.
Své posty pište do KOMENTÁŘŮ pod tento příspěvek. Přímou řeč označujte tučně, a myšlenky, co jsou mezi lomítky, /kurzívou/. První by mělo následovat jméno postavy a pak text.
Victorie Adeline Schreave
Jeho odpověď ji nepřekvapila. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by se do podobných večerů vrhal po hlavě… A přesto tu byl. Ne u stěny. Ne v ústraní. S ní. To jí na zlomek vteřiny vykouzlilo o něco výraznější úsměv, než původně zamýšlela. Neucukla, když ji vedl dál na parket. Naopak, držela jeho ruku jistě, prsty lehce opřené o ty jeho, jako by si ten kontakt chtěla na okamžik zapamatovat. Hudba kolem nich zesílila, ale mezi nimi se na krátký moment vytvořilo zvláštní ticho. Takové, které nebylo nepříjemné. Spíš… nové. Položila druhou ruku na jeho rameno a nechala se vést do prvních kroků. Její pohyby byly přirozené, plynulé, téměř až příliš jisté na někoho, kdo tvrdil, že nechce hrát žádné role. Ale tentokrát to nebyla role. Jen zvyk. Její pohled na něj znovu sklouzl, tentokrát pomaleji. „Musím uznat…“ začala tiše, zatímco se s ním otočila v rytmu hudby, třpyt jejích šatů se rozlil kolem nich. „že na někoho, kdo se sem vůbec nechtěl dostavit… si vedeš překvapivě dobře.“ Krátká pauza. Její prsty se na jeho rameni nepatrně posunuly, sotva znatelně, ale dost na to, aby ten dotek nebyl čistě formální. „Možná bych měla častěji spoléhat na to, že změníš plány.“ V očích se jí mihlo něco lehce pobaveného… a zároveň pozorného. Zvedla bradu o nepatrný kousek výš. „Nebo mě chceš jen přesvědčit, že tě mám zvát na plesy častěji?“ Ten tón byl jemný. Lehký. Ale tentokrát v něm bylo něco navíc. Něco, co tam dřív nebývalo. /Možná nejsme jen to, co zbylo po nich…/ Ta myšlenka přišla nečekaně a stejně rychle ji zahnala. Ale stopa po ní zůstala. A tentokrát ji neschovala. Jen se o kousek víc uvolnila v jeho vedení, nechala se vést dalším krokem… o něco blíž, než bylo nutné.