VYPRAVĚČ

Slunce se trochu pohlo po obloze, když se královský lov pomalu rozjížděl. Koně netrpělivě přešlapovali na místě, sklenice s růžovým vínem a whisky se ještě rosily na dlouhém stole u okraje lesa a vzduch byl plný smíchu a lehkého vzrušení. A pak to přišlo. Několik ostrých výstřelů roztrhalo klidný lesní ticho. Jeden za druhým. Rychle. Blízko. Ptáci se v panice zvedli z korun stromů. Koně se plašili a frkali. Na okamžik zavládlo ohromené ticho, které vzápětí prolomily první výkřiky. „Rebelové!“ Ti, kteří se už stačili vydat hlouběji do lesa, byli najednou v největším nebezpečí. Nejvíce ohrožená byla samozřejmě královská rodina a členky selekce, kteří se nacházeli nejdále od otevřených zahrad. Ozbrojená skupina rebelů, bojujících proti monarchii, zaútočila rychle a bez varování. „Schovejte se!“ zakřičel někdo z ochranky. „Všichni zpátky k paláci! Rychle!“ Hosté, kteří zůstali u stolu, by se měli rychle vrhnout k nejbližšímu úkrytu – za stromy, za stůl, nebo se snažili utéct zpět do bezpečí paláce. Vzduch, který ještě před chvílí voněl lesem a jídlem, byl najednou prosycený strachem a střelným prachem.

Victorie Adeline Schreave

Jeho odpověď ji nepřekvapila. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by se do podobných večerů vrhal po hlavě… A přesto tu byl. Ne u stěny. Ne v ústraní. S ní. To jí na zlomek vteřiny vykouzlilo o něco výraznější úsměv, než původně zamýšlela. Neucukla, když ji vedl dál na parket. Naopak, držela jeho ruku jistě, prsty lehce opřené o ty jeho, jako by si ten kontakt chtěla na okamžik zapamatovat. Hudba kolem nich zesílila, ale mezi nimi se na krátký moment vytvořilo zvláštní ticho. Takové, které nebylo nepříjemné. Spíš… nové. Položila druhou ruku na jeho rameno a nechala se vést do prvních kroků. Její pohyby byly přirozené, plynulé, téměř až příliš jisté na někoho, kdo tvrdil, že nechce hrát žádné role. Ale tentokrát to nebyla role. Jen zvyk. Její pohled na něj znovu sklouzl, tentokrát pomaleji. „Musím uznat…“ začala tiše, zatímco se s ním otočila v rytmu hudby, třpyt jejích šatů se rozlil kolem nich. „že na někoho, kdo se sem vůbec nechtěl dostavit… si vedeš překvapivě dobře.“ Krátká pauza. Její prsty se na jeho rameni nepatrně posunuly, sotva znatelně, ale dost na to, aby ten dotek nebyl čistě formální. „Možná bych měla častěji spoléhat na to, že změníš plány.“ V očích se jí mihlo něco lehce pobaveného… a zároveň pozorného. Zvedla bradu o nepatrný kousek výš. „Nebo mě chceš jen přesvědčit, že tě mám zvát na plesy častěji?“ Ten tón byl jemný. Lehký. Ale tentokrát v něm bylo něco navíc. Něco, co tam dřív nebývalo. /Možná nejsme jen to, co zbylo po nich…/ Ta myšlenka přišla nečekaně a stejně rychle ji zahnala. Ale stopa po ní zůstala. A tentokrát ji neschovala. Jen se o kousek víc uvolnila v jeho vedení, nechala se vést dalším krokem… o něco blíž, než bylo nutné.

Victorie Adeline Schreave

Victorie se na Angelském náměstí neobjevila s okázalostí, která by ji dříve přirozeně provázela. Tentokrát přišla tiše. Její kroky byly klidné, téměř nenápadné, jako by se snažila splynout s atmosférou dne, který nebyl o titulech ani postavení. Tmavě modrý oversized svetr se na jejích ramenou lehce pohupoval při každém kroku a bílá blůza pod ním vykukovala jen natolik, aby celému vzhledu dodala čistotu. Denimové kalhoty jí umožňovaly volný pohyb a jednoduché slip-on tenisky tlumily zvuk jejích kroků na cestě mezi lidmi. Vlasy měla stažené do nízkého drdolu, převázané tmavě modrou stuhou. Pár pramenů se jí uvolnilo kolem tváře, ale nijak je neupravovala. Nepotřebovala to. Na okamžik se zastavila a rozhlédla se po prostoru. Lidé se pohybovali mezi stany, smáli se, pracovali, pomáhali. Nebyl tu žádný tlak na dokonalost. Jen přítomnost./Takhle by svět měl vypadat častěji… bez masek…/ Victorie si lehce vyhrnula rukávy svetru a bez váhání zamířila k okraji parku, kde se do hlíny zasazovaly mladé sazenice stromů. Nepřitahovala pozornost, nepředstavovala se. Jednoduše si klekla k připravené půdě. Prsty se jí zabořily do chladné hlíny. Na okamžik zůstala nehybná. /Je to zvláštní… jak něco tak obyčejného dokáže uzemnit víc než roky protokolu…/ Opatrně uchopila drobnou sazenici a zasadila ji do připraveného místa. Pohybovala se pomalu, soustředěně, jako by šlo o něco mnohem víc než jen strom. Hlínu kolem kořenů přitlačila s nečekanou pečlivostí. Každý její pohyb byl klidný, přesný… a tichý. Na jejích rukou ulpěla hlína, ale nesnažila se ji hned setřít. Jen se na okamžik opřela o paty a zadívala se na ten malý kousek života před sebou. /Roste… i když nikdo nekouká…/ V jejích očích se na zlomek vteřiny mihlo něco měkčího. Něco, co si nechávala jen pro sebe. Pak se znovu zvedla, jemně si otřela ruce o látku kalhot a přesunula se k další sazenici. Bez slov. Bez potřeby být viděna. Jen s tichou jistotou, že dnes je přesně tam, kde má být.

Rose Everly:

Počas Carmelových slov sa zdá pokojná a ani ju neprerušuje. Pohľad má upriamený na ňu, hoci občas sa zdá, že jej zrak na sekundu skĺzne aj po miestnosti, akoby len letmo vnímala pohyb ľudí, trblietanie svetiel a hviezdne odlesky nad hlavami hostí. Jej výraz sa pritom príliš nemení, ten zdvorilý, ten úsmev môže miestami vzbudiť dojem takmer akoby "trénovaného" úsmevu, ktorý si stále drží na perách. Na poznámku o profesoroch nijako zvlášť nereaguje, iba mierne prikývne. Prehovorí až vtedy, keď Carmel začne hovoriť o Selekcii. Pomaly otočí pohár medzi prstami a v tom okamihu možno tú galaxiu vo vnútri spozorovať, ako sa očividne znovu pohne.

"Nemyslím si, že by som vedela hovoriť za všetkých. A už vôbec nie za kráľa." Na sekundu sa odmlčí.

"A ja úprimne… Osobne ho vlastne nepoznám..."

Pohár na moment zdvihne o trochu vyššie, akoby sledovala svetlo prechádzajúce cez tmavú tekutinu.

"Jediné, čo človek vie, sú veci, ktoré sa dostanú von."

Jej tón zostáva pokojný, ale možno sa v ňom objaví nepatrná vážnosť.

"Čo sa stalo nie je niečo, s čím sa človek vyrovná ľahko. A ak k tomu ešte zdedíte celé kráľovstvo… Tak si viem predstaviť, že hľadať partnera, ktorý to myslí úprimne, nie je úplne jednoduché a tú ktorá to myslí úprimne. Samozrejme, bez urážky k Vám Lady."

Potom mierne pohne rukou s pohárom a naznačí tým celé okolie luxusný priestor, svetlá, hudbu.

"Ale ak sú vaše slová úprimné tak, ako znejú…" Povie a pozrie sa priamo na Carmel.

"Tak si myslím, že si zaslúžite, aby ste dostali šancu." Na chvíľu sa odmlčí a potom sa jej kútik úst jemne zdvihne. "Aj keď…" Znovu sa krátko uškrnie.

"Jediné, čo som si zatiaľ vyvodila z jeho Royaltygramu, je to, že očividne miluje cestovanie." Pohár si opäť pootočí medzi prstami. "Dokonca o tom bol aj jeho posledný príspevok."

Na okamih sa tvári zamyslene a pohľadom prejde po sále.

"Len neviem, či sa mi to zdá... Ale na tejto akcii som ho nevidela... Zatiaľ." Krátko nato nadvihne obočie.

"Ak chodí aj na ostatné akcie podobne, tak vlastne neviem, čo si mám myslieť."

Potom sa nato trochu pousmeje.

"Asi len toľko, že vami hovorené slová o tom, že rozprávkou by ste to nenazvali sú úplne v tomto zmysle validné." Na chvíľu sa na Carmel zahľadí.

"Rozprávka by to bola až vtedy, keby medzi vami preskočila iskra. A to sa dá zistiť evidentne dosť ťažko… Ak kráľ fakt nechodí na vlastné večierky."

Pri tých slovách sa jej na perách objaví mierny, úškrn.

"Jeho Royaltygram som videla. Cestovanie má očividne rád." Potom iba mierne pokrčí ramenami.

"Len dúfam, že ak dnes nie je tu, tak za tým stojí niečo pracovné."

Na sekundu sa odmlčí a dodá o trochu ľahším tónom:

"Nie ďalšie voľno"

Vtedy si Carmel na moment premeria o niečo dôkladnejšie, pohľad jej prejde od hlavy až po šaty, nie však nepríjemne, skôr zvedavo a potom sa znovu pousmeje.

"Takže dnes večer si asi budete musieť vyplniť nejak inak čas, nom."

Keď Carmel spomenie kreslenie na kávu, Roseine kútiky úst sa znovu jemne zdvihnú.

"To znie veľmi pekne."

Nakloní hlavu mierne na stranu. "St. George…" Na moment vyzerá zamyslene

"Nepamätám si, že by som tú provinciu niekedy navštívila."

Potom sa na ňu pozrie o niečo priateľskejšie.

"Možno by nebolo na škodu sa tam niekedy zastaviť. A urobiť si zastávku práve vo vašej kaviarni."

Pri tých slovách na Carmel mrkne a len čo spomenie, že tie poznámky sú stále lepšie než niečo horšie, tak sa jemne zasmeje. Medzitým má už pohár pri perách. Pomaly sa z neho napije, bez ponáhľania, len malý dúšok. Potom pohár znovu spustí nižšie a mierne nakloní hlavu na stranu, akoby možno nad chuťou premýšľala, či tak niečo.

"Vlastne to nie je vôbec zlé." Na chvíľu sa odmlčí s venuje jej pohľad.

"Celkom chutné, nie?"

Keď sa Carmel spýta na tú hru, tak sa pousmeje a jemne, zároveň nesúhlasne pokrúti hlavou.

"Ak by som vám to povedala teraz…" Kútiky úst sa jej mierne zdvihnú.

"Prišla by som o tú prvú reakciu, ak by sme si ju raz náhodou zahrali."

Pohľad jej na sekundu zaiskrí pobavením.

"A o tú by som asi nechcela úplne prísť." Na chvíľu sa zatvári zamyslene, keď na ňu pozrie.

"Ale keď už sme pri hrách…" Pohár znovu otočí medzi prstami, zatiaľ čo jej venuje pohľad.

"Môžeme začať aj s jednou. Pozrie na Carmel o niečo zvedavejšie.

"Dve pravdy a jedna lož. Aspoň sa trochu lepšie spoznáme. Čo poviete? Aj keď… Ešte väčšia sranda by to bola, keby sa za každú nesprávnu odpoveď musel človek napiť." Kútiky úst sa jej pritom zdvihnú o niečo viac.

"Len by sme asi neradi skončili dnes večer v náručí jednej alebo druhej."

Tón jej hlasu pri tom znie skôr pobavene než vážne.