Carmel a Genevieve seděly vedle sebe dlouhé hodiny, aniž by si to plně uvědomovaly. Slova mezi nimi plynula přirozeně, někdy tiše, jindy s lehkým smíchem – a mezi větami zůstával prostor, který nebyl nepříjemný, ale naopak důvěrný. Mluvily o knihách, o provinciích, o dětství i o drobných snech, které se neodvažují říkat nahlas na velkých sálech. Sdílely myšlenky, které by jinde zanikly v hluku, a v zimní zahradě našly místo, kde nemusely nic dokazovat. Čas od času se jejich pohledy stočily k oknům, za nimiž se stmívalo, aniž by to narušilo klid okamžiku. Když se nakonec palácem rozeznělo vzdálené znamení večera, obě si uvědomily, že den se nachýlil ke konci. Zvedly se pomalu, bez spěchu, jako by nechtěly ten pocit zlomit náhlým pohybem. Společně opustily zimní zahradu, krokem lehkým a tichým, a chodbami paláce se vydaly každá ke svým komnatám.
Vypravěč
Carmel a Genevieve seděly vedle sebe dlouhé hodiny, aniž by si to plně uvědomovaly. Slova mezi nimi plynula přirozeně, někdy tiše, jindy s lehkým smíchem – a mezi větami zůstával prostor, který nebyl nepříjemný, ale naopak důvěrný. Mluvily o knihách, o provinciích, o dětství i o drobných snech, které se neodvažují říkat nahlas na velkých sálech. Sdílely myšlenky, které by jinde zanikly v hluku, a v zimní zahradě našly místo, kde nemusely nic dokazovat. Čas od času se jejich pohledy stočily k oknům, za nimiž se stmívalo, aniž by to narušilo klid okamžiku. Když se nakonec palácem rozeznělo vzdálené znamení večera, obě si uvědomily, že den se nachýlil ke konci. Zvedly se pomalu, bez spěchu, jako by nechtěly ten pocit zlomit náhlým pohybem. Společně opustily zimní zahradu, krokem lehkým a tichým, a chodbami paláce se vydaly každá ke svým komnatám.