​Narodila se jen pár vteřin po něm. Dva výkřiky, dvě malá srdce, která měla být budoucností říše. Ale i ona otevřela oči do světa, který se hroutil. Ztratila matku dřív, než si ji stihla zapamatovat. Vždy se tak nějak ztrácela.. Ne v myšlenkách, ale v prostoru, mezi stíny minulosti, o které jí později vyprávěli ti, co zůstali. Otce nikdy nepoznala. Jen z portrétů a příběhů, které jí vyprávěl Helie, klidným, tichým hlasem, jako by se bál, že tím přivolá jeho bolest zpět. Přesto nikdy nebyla sama. Stejně jako Minho, i ona vyrůstala pod dohledem čtyř opatrovníků, kteří se zapsali do jejího života různými způsoby. A každý z nich v ní zanechal jinou stopu. Od Helieho, který byl nejtišší z nich, převzala způsob, jak sledovat svět z odstupu. Nikdy nepotřebovala mluvit, aby pochopila, co se děje. Stačilo pozorovat, poslouchat, vnímat ticho mezi slovy. Často s ním trávila večery v pracovně, kde on četl staré knihy a ona mu seděla po boku s čajem, aniž by kdokoli z nich musel říct jediné slovo. Mnozí tvrdili, že právě jemu je nejvíc podobná. V trpělivosti, rozvaze, i v té zvláštní formě vnitřní samoty, která ji nikdy netížila. Ale její nejoblíbenější osobou byla odjakživa Victorie. Yuna ji zbožňovala. Byla pro ni jako druhá matka. Přísná, elegantní a nekompromisní, ale s laskavým pohledem, který Yuna dokázala vycítit i bez slov. Victorie ji učila číst poezii nahlas, učila ji správně držet brk, psát dopisy a chápat význam ticha. „Někdy je ticho mocnější než křik,“ říkávala jí často. A Yuna si to zapamatovala. Dodnes si každý večer zapisuje pár vět do malého deníku, který jí Victorie kdysi darovala se slovy: „Až zapomeneš, kdo jsi, čti to znovu.“ Když byl její bratr tím, kdo běhal po zahradách a rozesmíval celý palác, Yuna byla ta, která seděla na dece a pozorovala ho s úsměvem. Nikdy mu nezáviděla jeho lehkost. Byla jiná. Byla přemýšlivá už jako dítě, kladla otázky, na které dospělí neuměli odpovědět. „Proč musíme mít korunu, když ji nechceme?“ ptala se jednou Galie, a ta jí tehdy jen zamyšleně odpověděla: „Protože ne všechno, co dostaneš, si vybíráš.“ Často trávila hodiny v knihovně, zatímco ostatní hledali dobrodružství venku. Bylo to její útočiště. Vůně papíru, tlumené světlo, ozvěna kroků mezi policemi. Tam se naučila víc než v hodinách. Milovala staré legendy o ženách, které se zapsaly do dějin, i když nikdy neseděly na trůnu. Možná právě v nich hledala kousek sebe. Ale nebyla samotář. Jen vnímala svět jinak.. tišeji, opatrněji. Když se smála, dělala to naplno, i když jen v kruhu těch, kterým důvěřovala. Měla své chvíle vzdoru, samozřejmě. Jednou, když jí bylo třináct, se pohádala s Minhem tak prudce, že spolu celý týden nemluvili. Až Helie, s typickým klidem, postavil na stůl dva šálky čaje a řekl: „Mlčet můžeš i s někým, koho miluješ. Ale ne navždy.“ A oni se tehdy usmířili. Beze slov, jen pohledem. Když Minho převzal roli krále, ona stála vedle něj. Ne jako stín, ale jako opora. Nikdy neměla ambici po koruně, ale všichni vědí, že její vliv je větší, než se na první pohled zdá. Umí říct správnou věc ve správný čas. A i když její jméno v zákonech nestojí vedle bratrova, mnohé z jeho rozhodnutí nesou její rukopis. Tu tichou moudrost, která vyvažuje jeho srdce. O Selekci, kterou mu matka zanechala ve své poslední vůli, se dozvěděla dřív než on. A i když ji ta zpráva zaskočila stejně jako jeho, zachovala chladnou hlavu. Nepochybovala o tom, že to má svůj důvod. Byla to ta část ní, která připomínala Helieho. Schopnost vidět dál než ostatní, pochopit věci bez emocí, jen podle rovnováhy, kterou vyžaduje svět. A přesto ji to bolelo. Ne proto, že by se bála ztratit bratra, ale protože věděla, že s tímto rozhodnutím se jeho dětství navždy uzavře. Od té chvíle se snaží být mu nablízku ještě víc. Nezasahuje mu do cesty, jen stojí poblíž, připravená zachytit, když klopýtne. Protože ať už se Minho rozhodne jakkoli, Yuna ví, že jeho příběh je i její. A že jejich životy, dva výkřiky, dvě srdce, se narodily spolu z jedné noci, a spolu i skončí, až jejich čas nadejde.