Victorie Adeline Schreave

Charakteristika:

Kdysi o ní říkali „Princezna Victorie, vzorná, krásná, trochu namyšlená“. A možná to tehdy nebylo daleko od pravdy. Byla dívkou, která vyrůstala ve stínu svých rodičů. Elegantní, uhlazená, vždy perfektně upravená a s úsměvem, který dokázal přesvědčit i nejtvrdší kritiky. Dnes je z ní žena, která už si na dokonalost nehraje. Její tvář si stále zachovala tu půvabnou symetrii a hebkost, kterou jí záviděly všechny dvorní dámy, ale když se na ni podíváte blíž.. V těch čokoládových očích se usadil stín. Neztrácí eleganci. Jen se změnila. Z její krásy se stala síla. Victorie vždy působila klidně a vyrovnaně, ale lidé, kteří ji skutečně znají, vědí, že pod tím povrchem se skrývá oheň. Byla a je výbušná, když má pocit, že se děje křivda. Dřív to schovávala, dnes už ne. Naučila se mluvit otevřeně. Ne proto, že by chtěla být slyšet, ale protože pochopila, že ticho někdy bolí víc než hádka. Přesto zůstává rozvážná. Pokud zvýší hlas, má k tomu důvod. V mládí se snažila získat uznání. Když ne doma, tak mezi lidmi. Toužila být milována, viděna, pochopena. Dnes už nic z toho nepotřebuje. Uvědomila si, že její hodnota nestojí na přízni ostatních, ale na jejím klidu. Kdysi by se zasmála, a řekla „elegance je forma obrany“, ale teď ví, že je to i způsob přežití. Její minulost nebyla bez temných kapitol. Bojovala se závislostí, s tlakem, který se k jejímu postavení pojil, i s vlastními démony. Dlouhá léta se učila rozumět sama sobě, a i když ji to stálo mnoho, vyšla z toho silnější. Alkohol nahradila disciplínou, útěky nahradila sebereflexí. Zůstala sice křehká, ale jen tam, kde to dovolí. Dnes se o sebe stará s precizností, která hraničí s uměním. Ráno běhá nebo cvičí jógu, odpoledne píše. Někdy dopisy, někdy myšlenky, které nikdy nikdo nečte. Večer si přečte knihu, nebo se ztratí v tichu zahrad, které pomáhala navrhnout. Miluje hory, ale už neleze pro adrenalin. Leze kvůli klidu. Naučila se žít s tím, že svět ji nevidí tak, jak by chtěla. A možná už ani nechce, aby ji viděl. Teď už nechává, aby mluvili o tom, co dělá. Když promluví, lidé poslouchají. Ne proto, že je princezna, ale protože z ní cítí opravdovost. Victoria Adeline Schreave dnes zosobňuje to, čím se královská krev stát má, ne výkladní skříní dokonalosti, ale symbolem síly, která přežila vlastní pád. A i když se v jejích očích stále občas zaleskne smutek, ten, kdo ji zná, ví, že z té bolesti vznikla žena, kterou se svět učí respektovat.

Minulost:

Victorie se narodila v polovině prvního jarního měsíce, kdy na obloze svítilo znamení Ryb. Ryby bývají klidné, citlivé a zasněné.. Ale ona byla od narození pravým opakem. Už ve chvíli, kdy jí na hlavičce začaly růst první vlásky, pokoušela se utéct ze složitě vyřezávané kolébky z drahého dřeva, kterou si její královští rodiče mohli dovolit. Vždyť byla přece princezna. Jenže ani jako princezna se nikdy úplně nechovala. Jakmile se naučila chodit, dělala všem v paláci ze života malé peklo. Mnozí říkali, že volá po pozornosti, ale to přišlo až později. V době raného dětství měla lásky i zájmu rodičů dost. Trávila dny s matkou v dámském salónku při čajových dýcháncích nebo na projížďkách s otcem po rozlehlých palácových zahradách. Tehdy se jí svět zdál dokonalý. Ale v pěti letech pochopila první tvrdou pravdu. Nikdy nebude královnou. Zpočátku ji to netrápilo. Jenže s přicházející pubertou se ta myšlenka začala měnit v trvalý stín. Její o pět let starší bratr Nickolas byl tím vyvoleným, na nějž všichni soustředili pozornost. On se učil vládnout, ona se učila usmívat. Měla být krásná ozdoba paláce, princezna bez skutečného významu. A právě to v ní rozdmýchalo vztek. Chtěla dokázat, že v ní je víc, že může být pro svou zemi užitečná. Ale nikdo ji neposlouchal. Z malé dívky se stala bouřlivá dospívající, která se nedokázala smířit s vlastní bezmocí. Její výbušnost a emoční nestabilita se projevily naplno. Hádky s otcem byly na denním pořádku, nedokázala se ovládnout a často říkala věci, kterých později litovala. Toužila po uznání, ale čím víc bojovala, tím víc ztrácela. A když zjistila, že se nikdy nezmění nic, začala se měnit ona sama. Z paláce se stáhla. Přestala plakat, začala utíkat. Nejprve jen z nudných večerů, později z celého paláce. Chodila na večírky, pila, brala drogy a hledala zapomnění v náručí cizích lidí. Chtěla se cítit živá, a aspoň na chvíli svobodná. Jenže její otec se o tom brzy dozvěděl. Po jednom návratu, kdy nebyla schopná stát na nohou, ji nechal poslat do léčebny pro veřejnost. Měsíce mezi obyčejnými lidmi ji změnily. Poprvé viděla svět mimo zlatou klec. Viděla, co znamená ztratit všechno, a jak málo znamenají tituly, když člověk ztratí sám sebe. Tam si slíbila, že to dokáže. Že se postaví na nohy. Začala sportovat, věnovala se umění, psala, hledala rovnováhu. Zamilovala si fotbal a stala se velkou fanynkou Argentiny. Zlepšila fyzičku, vyčistila si hlavu. A po dlouhé době znovu věřila, že může začít znovu. Jenže první vítězství nad závislostí bývá jen dočasné. Měsíc po návratu do paláce znovu upadla do starých zvyků. Alkohol se vrátil, a s ním i pocity viny, studu a prázdnoty. Král ji znovu poslal na léčení, tentokrát do soukromých zařízení. Nešlo už jen o závislost. Trpěla depresí, úzkostmi a pocitem, že zklamala všechny, na kterých jí záleželo. A i když se snažila své problémy skrývat, palác je vždycky věděl. Jen se o nich nemluvilo. Když její bratr Nickolas oznámil Selekci, rozhodla se být mu oporou. Chtěla, aby viděl, že se změnila, že už není ta dívka, která utíká. A opravdu se snažila. Během Selekce se dokonce sblížila s jednou z účastnic, Josette. Poprvé v životě cítila něco skutečného. Byla zamilovaná. Ale vztah postupně vyšuměl, a Victoria to přijala s tichým smutkem, jaký znají jen ti, kdo milovali doopravdy. Nickolas nakonec pojal za ženu Hathor a Illey se na čas uklidnila. Palác ožil radostí, rodiče byli šťastní a na obzoru se zdála nová, klidnější éra. Jenže alkoholismus se v její rodině nevyhýbal ani mužům. Nick se zlomil. V jedné opilecké noci vyšel na balkon a už se nevrátil.

Den, kdy ho ztratila, zůstává vrytý do její paměti. Hathorin výkřik, tělo pod zábradlím, chlad mramorové podlahy.. Všechno se jí vrací každou noc. Od té chvíle se změnila. Uzavřela se do sebe, přestala pít. Nadobro. Začala znovu chodit na terapii. Tentokrát ne proto, že musela, ale protože chtěla. Roky po Nickově smrti byly tiché, těžké, ale léčivé. Začala psát, hodně číst, cestovat a znovu se učila dýchat. Naučila se být sama, a to bez strachu. A i když ji deprese nikdy úplně neopustily, našla způsob, jak s nimi žít. Dnes, po letech, stojí po boku Hoathořiných dětí Minha a Yuny. Už není tou rozmazlenou princeznou. Je ženou, která přežila svou minulost, ztrátu i pád. A přesto dokáže vstát, usmát se a jít dál.