Minho Helie Schreave

Charakteristika:

Není vůbec jednoduché ho popsat. On sám totiž není jednoduchý člověk. Kdo by taky byl, když se o něj od dětství nestarali jen rodiče, ale rovnou čtyři lidé? Každý z nich do něj otiskl něco ze sebe, a dohromady z toho vznikl člověk, který tě prostě dokáže překvapit na každém kroku. Někdo by možná řekl, že má rozdělenou osobnost, protože se v něm pere tolik různých povah, ale není to pravda. On jen nese všechny ty vlivy, co ho formovaly. Začneme třeba u žen – Artemis a Galia. Dvě dámy, jedna starší, druhá mladší, obě už dávno ví, co chtějí. Ale kdysi? To byly pěkné živelné víly. Jsou si v lecčem podobné. Obě jsou energické, hlučné, vždycky v pohybu, pořád něco dělají a mluví, až se člověku z toho motá hlava. A přesně tohle má po nich. Minho není žádný tichý typ, co se drží v pozadí. Miluje společnost, hudbu, tanec, zábavu. A ano pozornost. To, že je pohledný, si samozřejmě uvědomuje moc dobře, a ještě k tomu je princ, takže ta kombinace dělá svoje. Když po něm letí ty pohledy, jen se usměje a přesně ví proč. Po nich zdědil taky tu dávku sarkasmu a smyslu pro humor, který umí použít ve správný čas. Ale není to jen veselý společník. Od svého strýce má něco úplně jiného. úzkoprsost, přesnost, a hlavně hlubokou lásku ke svým blízkým. Tihle lidé pro něj znamenají všechno. A když se na něj podíváš pořádně, možná uvidíš, že i když lidé říkají, že vypadá víc po matce, má v sobě hodně z otce. Ten mu dal pevnost, vědomí zodpovědnosti, to tiché přesvědčení, že na něm leží celá země. Nikdy nezapomíná, že je král. A po matce? Od ní si vzal laskavé, otevřené srdce. Jeho sestra je pro něj vším. Je to jeho pevný kámen ve všem. Pokud potřebuje radu, jiný pohled na věc, ona je ten jediný za kým by se vídal.

Minulost:

Život tohoto krále rozhodně nezačal pohádkově. Hned první chvíle po jeho narození se zapsaly do dějin paláce, a ne jen proto, že se narodil následník trůnu. Jeho první křik se totiž sotva rozlehl sálem, když se ozval druhý, o pár vteřin později. Jeho sestra. Dvojčata. Radost v místnosti byla obrovská, dvojnásobná, stejně jako očekávání, která s sebou přinesli. Jenže štěstí netrvalo dlouho. Královna, vyčerpaná těžkým porodem, se brzy po narození dětí začala ztrácet. Lékaři dělali, co mohli, ale její síly ubývaly každým dnem. Král, její manžel, už tehdy nebyl mezi živými . Již dávno předtím se ztrácel v temnotě vlastních myšlenek, nedokázal se smířit s tlakem a bolestí, kterou mu přinesla vláda i osobní tragédie. A tak, dřív než by si kdokoli pomyslel, skončili oba rodiče pryč. Dvojčata zůstala sama. Malý princ a princezna, sotva otevřeli oči, už přišli o oba rodiče. V tu chvíli bylo jasné, že země potřebuje regenta – někoho, kdo by vládl, dokud dědic nedospěje. Jenže koho zvolit? Na dvoře se dlouze diskutovalo, hádalo a plánovalo, dokud se neobjevil dopis. Dopis psaný vlastní rukou královny, ještě před smrtí. Byl to dopis poslední vůle, který vše změnil. Nebylo v něm uvedeno jedno jméno, ani dvě… ale hned čtyři. Helie, Victorie, Galia a Artemis – čtyři lidé, kteří stáli při královně do poslední chvíle. Ti, kteří jí pomáhali zvládnout všechno – od chvíle, kdy se její manžel rozhodl vzít si život, až po její poslední nádech. A tak se stalo, že právě oni dostali do rukou výchovu obou dětí a tím i osud celé říše. Koruna byla malému princi symbolicky položena na hlavu dřív, než vůbec dokázal vyslovit své jméno. Ale jen na papíře. Ve skutečnosti se vlády ujal až o mnoho let později – když mu bylo patnáct. Do té doby prožil dětství, které by mu leckdo záviděl. Nebylo sice typicky královské, ale zato plné smíchu, dobrodružství a lásky. Jeho čtyři opatrovníci se snažili nahradit mu rodiče třikrát tolik, a i když každý z nich měl svůj vlastní přístup, dohromady vytvořili bezpečný domov, kde nikdy nechybělo teplo ani porozumění. Se svou sestrou si byl odjakživa velmi blízký. Byli nerozluční, dva protiklady, které se doplňovaly. Občas se samozřejmě pohádali, někdy i pořádně, ale nikdy dlouho nevydrželi v tichu. Měli jeden druhého, a to jim stačilo. A pak plynul čas. Král dospíval, učil se vládnout, a před rokem by ti s jistotou řekl, že příští rok převezme korunu oficiálně, že se stane právoplatným králem. Jenže pak přišel jeho dvacátý narozeninový den. Všechno se změnilo, když za ním přišli ti čtyři, kteří ho vychovali, a sdělili mu, že dopis od jeho matky obsahoval ještě jeden poslední požadavek. Nebyl to obyčejný příkaz. Byla to podmínka, kterou museli splnit, aby mohla být vláda považována za legitimní. Selekce. Soutěž o jeho srdce. A tím i o korunu. Pro mladého muže to byla rána. Neměl žádnou tajnou lásku, ale představa, že bude uzamčený v paláci s pětatřiceti dívkami, které se mají ucházet o jeho přízeň, ho děsila. Nechtěl rozhodovat, kdo „vyhraje“. Nechtěl, aby se jeho život změnil v hru. Jenže přesně to se stalo. A tak se začal psát nový příběh. Příběh krále, který se musel naučit být dospělý… ne proto, že mu to někdo přikázal, ale protože to od něj žádal osud.