Isabelle je ztělesněním nezávislosti. Nepotřebuje svolení, aby byla sama sebou, její životní filozofie se opírá o vnitřní kompas, ne o cizí očekávání. Jako francouzská princezna vyrůstala obklopená pravidly, etikou a pohledy, které ji hodnotily dřív, než promluvila. Právě proto se naučila naslouchat především sobě. Ne proto, že by odmítala tradici, ale proto, že si vybrala, co z ní ponese dál. Její rozhodnutí jsou intuitivní, nikdy však impulzivní. Isabelle ví, co chce a jde si za tím s tichou, neochvějnou jistotou. Nehledá schválení, nesnaží se zapadnout. Její síla spočívá v tom, že si dovoluje vyčnívat, i když to znamená jít proti proudu dvora, očekávání i politických her. Nezvyšuje hlas, aby byla slyšet, její přítomnost stačí. Je paličatá, ale ne bezdůvodně. Její tvrdohlavost pramení z hlubokého přesvědčení, že svoboda není luxus, nýbrž nutnost, i pro princeznu. Umí být ostrá, když někdo překročí její hranice a neomlouvá se za to. Zároveň v ní ale existuje tichá empatie, nevnucuje se, neplýtvá slovy, přesto vnímá víc, než dává najevo. Její samostatnost není vzdor. Je to forma ochrany. Chrání si autenticitu, své rituály, své tempo, chvíle, kdy je sama se sebou, jsou pro ni stejně důležité jako oficiální audience. Isabelle si buduje svět podle vlastních pravidel, i když navenek působí, že respektuje ty dané. Není snadná na pochopení. Neodhaluje se rychle ani všem. Kdo ji však respektuje, získá spojence s neochvějnou loajalitou, Isabelle nezrazuje, protože zrada by byla popřením její integrity. V její blízkosti je cítit klidná, pevná síla, která neprosí o pozornost a přesto ji přirozeně přitahuje. Princezna, která nevládne okázalostí, ale sebejistotou. Isabelle má mimořádně dobrou paměť na lidi a situace. Nezapomíná snadno, ne proto, že by se chtěla vracet k minulosti, ale proto, že si věci ukládá jako orientační body. Pamatuje si, kdo byl upřímný, kdo váhal, kdo zradil. Křivdy v ní nežhnou jako otevřený hněv, spíš se tiše usazují. Odpouští jen zřídka a nikdy nezapomíná úplně. Manipulaci nesnáší instinktivně. Jakmile vycítí snahu ji řídit, tlačit nebo „nenápadně“ usměrňovat, uzavře se. Nevede otevřený boj, její zbraní je pasivní vzdor. Mlčení, klid, nepřítomnost emocí. Dokáže zůstat zdvořilá, ale nedostupná a tím druhého zbavit moci nad sebou. Je to tichý odpor, který nelze snadno zlomit. Vnitřně v ní neustále probíhá konflikt mezi povinností a svobodou. Uvědomuje si svou roli princezny, chápe její váhu i důsledky, ale odmítá se stát pouhým nástrojem tradice. Neutíká před odpovědností, spíš bojuje o to, aby ji mohla nést po svém. Tento rozpor ji činí přemýšlivou, někdy neklidnou, ale nikdy nerozhodnou. Jednou z jejích největších slabin je neschopnost říct si o pomoc. Isabelle věří, že co je její, musí unést sama. Opřít se o někoho jiného pro ni znamená vystavit se zranitelnosti, ztratit kontrolu a to je něco, co si dovolí jen výjimečně. Raději mlčky zápasí, než aby přiznala, že je jí těžko. Ne proto, že by byla chladná, ale protože bere odpovědnost až příliš vážně.