​Dalo by se říct, že Genevieve měla klidné a pohodové dětství. Její otec byl tehdy známý autor několika bestsellerů a matka pracovala jako barmanka v kavárně na rohu ulice, kde vyrůstala. Malý cihlový dům blízko centra obklopovala zahrada plná květin, bylinek a keřů, o které se její matka s láskou starala. Genevieve se narodila milujícímu páru dvou lidí, kteří už spolu leccos zažili, ale nikdy se nevzdávali. V době jejího narození měli už jedno dítě, syna Doriana, kterému bylo skoro sedm let. Pohledný, šikovný a talentovaný klučík, který exceloval v čemkoliv, na co sáhl, a svou sestru od prvního okamžiku, kdy ji poprvé držel v rukou, miloval. Dalo by se říct, že navenek působili jako dokonalá rodina. Avšak kdo někdy neskrýval svou skutečnou podstatu? Kdo si občas nehrál před veřejností na někoho jiného? A chcete vůbec věřit v dokonalost? Dokonalost je často jen perfektní kulisa. A kulisy se mohou rozsypat jedním dotykem. Velmorovi toho byli krásným úkazem. Otec Genevieve, Lysander Velmore, byl veřejností vnímán jako lehce prošedivělý muž ve středním věku, který psal jeden úžasný bestseller za druhým. Jako někoho, kdo je vyrovnaný a moudrý životními zkušenostmi, avšak to bychom nemluvili o Lysanderovi Velmorovi. Lysander opravdu měl talent, co se psaní týče, jenže ve skutečnosti nenapsal jediný příběh ze své mysli. Využíval k tomu lidi, kteří mu pomáhali tvořit, a nikdy jim nedal zásluhu. Přes den vyrovnaný a obdivovaný génius, večer muž závislý na víně a násilník. Ne, že by byl někdy fyzicky násilný na dětech, ale psychický nátlak používal jako metodu motivace i trestu. Manipuloval s lidmi kolem sebe tak lehce, jako by to byla hra. Co se manželky týče…miloval ji, ale s ní už tak šetrný nebyl. Ne že by právě na ní fyzické násilí použil, co se vztažení ruky týče, ale vyžadoval styk, který často ani nebyl dobrovolný. Byl hrubý a koukal pouze na sebe. Zahleděný génius, co svou slávu počítal jako samozřejmost a jako něco, čím dokazoval, že je lepší než všichni ostatní. Matka Genevieve, Juliette, kdysi nebyla barmankou. V devatenácti nastoupila z konzervatoře na DAMU, o čemž si myslela, že si může jen nechat zdát a během studií se ukázala jako velmi nadějná divadelní herečka. Nejen svým šarmem a mládím, ale i svým neskutečným talentem. Později, ještě během školy, nastoupila do divadla, kde získala svou první roli. Bylo to drama od Shakespeara, což je pocta všech herců. Svou roli získala v Hamletovi, kde hrála Ofélii. Premiéra měla obrovský úspěch. Nejen mezi publikem, ale i mezi divadelními kritiky. A právě mezi diváky tehdy seděl i o šestnáct let starší, charismatický a začínající spisovatel Lysander. Mladá herečka si bez jakýchkoliv zkušenosti začala románek, který pro ni měl největší cenu. A dá se říct, že i fatální důsledky. Totiž, krátký a vášnivý románek mezi nimi měl brzy výsledek, a to staršího syna Doriana. Juliette se musela vzdát své role Ofélie a odejít z divadla. Asi ani není překvapením, že nikdy nedodělala školu. Nikdy si nahlas nestěžovala, ale Genevieve, sama později oddaná divadlu, v ní cítila tichou bolest, frustraci, smutek a možná i nenávist, která nikdy nezmizela. Nedala to vidět navenek, ale vnitřně trpěla ztrátou životního snu, kterého se tenkrát ve svých čtyřiadvaceti letech musela vzdát. A tak když děti povyrostly, zavřela se za dveře kavárny jako úplně jiný člověk, kterého celý život baví dělat kávu. Lásku měla v očích dál, ale někde pod ní ležel smutek, který se nedal zapomenout. A ani to nebylo kvůli tomu, že by snad někdy Lysander žárlil. V dětství, pokud jste ještě poměrně malý, si ničeho takového, jako jsou třeba rodinné vazby, vůbec nevšímáte. A proto si toho nevšímala ani malá Genevieve. S Dorianem to už bylo trošku těžší. Jakožto starší bratr, a i o něco starší dítě, dokonale vnímal vše, což mu později uškodilo. Dorian si první roky života užíval. Být starším sourozencem má spoustu výhod. Třeba jako jediný si zažijete život jedináčka, všechnu pozornost rodičů, všemi milovaný. Všichni s vámi také zažívají to poprvé, takže vás i více opečovávají, hádají se, která babička vás kdy bude hlídat, více se o vás bojí. Jenže to byste nesměli být synem Lysandera Velmora. Juliette byla velmi milující matka, která měla na prvním místě spokojenost a štěstí svého syna. Lysander už tak milující rodič nebyl. Ten viděl v dítěti především odraz sebe, nebo spíš obraz, který si o sobě vysnil. Chtěl disciplínu, preciznost a hlavně dokonalost. A proto na malého Doriana měl veliké nároky. Už ve třech letech musel číst jednoduché věty, ve čtyřech plynule, v pěti psát a počítat. K tomu sportoval, jezdil na koni a učil se moderní šerm. Když selhal, slyšel věty, které dítě lámají srdce: „tak já ti vše platím, snažím se, a ty?! Ty mi to ničím nevracíš! Jsi k ničemu. Jsi nula. Nejsi můj syn.“ Pro dítě, které svého otce obdivuje, je to pád z nebe rovnou na beton. Však čím více rostl a viděl, že to samé se děje i Genevieve, v jiných ohledech samozřejmě, uvědomil si, že vlastně má cenu, že otec je toxický. Dorian se ukázal jako velmi nadaný malíř, ale to není spisovatel. A to nebylo to, co si právě otec pro svého syna vysnil. Není už ani moc překvapující, že Dorian se začal bouřit a otec pak nad ním ztrácel kontrolu. Je těžké se vyrovnávat někomu, kdo čerpal přímo z vás. A tak když bylo Dorianovi kolem šestnácti let, prožili obrovskou hádku, kdy pak Lysander řekl, ať si tedy dělá, co chce, ale nikdy ho nebude v ničem podporovat. Jak finančně, tak ale i emočně. Dorian se dále nehádal, věděl, že to nemá cenu. Byl psychicky zničený, ale alespoň volný. Ještě ten rok odešel na uměleckou školu a s otcem se už skoro neviděl. A pak tam byla Genevieve. Už od mala živá, kreativní a hravá holčička. Ve škole svou inteligencí patřila mezi ty výše postavené, ale často jí nedokázala využít, protože místo počítání hledala i v číslech příběhy. Juliette v ní poznala svůj vlastní dávno pohřbený talent a snažila se ho rozvíjet. Proto od čtyř let hraje na klavír a housle. V šesti letech začala chodit do dramatického kroužku a taktéž i na zpěv. Bylo vidět, že matka doufala v pokračování snu, který jí samotné byl odebrán. Kompenzovala si to. A Genevieve byla opravdu talentovaná, a pro její štěstí už od útlého věku básnila, že bude herečkou. Vyhrávala soutěže a zářila na školních představeních. Jenže tam, kde dítě vyhrává, se jinde se může začít topit. Genevieve bylo devět let, když došlo, k již zmíněné, hádce mezi otcem a bratrem. Tehdy ještě neviděla, co všechno Lysander dělá. Pro ni byl stále vzorem, protože před ní měl masku dokonalého otce a ponižováním matky i bratra si jí zmanipulovat přesně do verze Genevieve, kterou on chtěl. A využíval toho. V té době došlo k prvnímu velkému zlomu: k okamžiku, kdy Lysander nalomil Genevieve důvěru způsobem, který si dlouho neuvědomovala. Po jedné z hádek, ještě před touto největší, kdy Dorian odmítl splnit další z otcových absurdních požadavků, si Lysander přisedl k Genevieve na postel. Pohladil ji po vlasech, usmál se a tichým hlasem řekl: „Víš, Genny, lidé tě někdy zklamou. Dokonce i ti, které miluješ. Někdo se narodí, aby byl silný. Jiný, aby byl slabý. A ty… ty nejsi jako Dorian. Ty jsi ta silná.“ Slova, která zněla jako chvála, byla jed. Jed, který se skrýval za láskou. Jed, který ji učil, že loajalita k někomu je stejná jako odmítnutí někoho jiného. A Genevieve tomu tehdy uvěřila. Postavila se na otcův bok a bratra začala vnímat skrz pokřivené brýle otcových slov. Otec pak přesunul své ambice na ni. Nechal jí, ať dělá všechny své koníčky, protože zas tak hloupý nebyl a viděl v nich potenciál, ale zároveň ji nutil číst, učit se literaturu a psát. Chystal ji na život, který si přál hlavně on, ne na ten, který by si přála ona. Být tolik let pod toxickým dohledem někoho, komu věříte, znamená ztrácet samu sebe. A to se přesně začalo dít i jí. Genevieve začala zatahovat svou otevřenou povahu do sebe, skrývat autentické já, které se Lysanderovi nehodilo do obrazu. A pak přišla ta noc. Bylo jí čtrnáct let. Lysander opět pil víc, než jeho tělo uneslo. Jeden z večerů, které znala z dětství až moc dobře, víno, tichá domácnost, napětí, kroky, které zněly jinak než obvykle. Genevieve na cestě do kuchyně našla otce zhrouceného se na podlaze. Ten obraz si nese dodnes: rozlité víno, tiché škytání jeho dechu, a pak už jen sanitka. V nemocnici následně zemřel na infarkt. Ten okamžik dospívající dívku zlomil jinak než cokoliv předtím. Byl to muž, který jí ubližoval, manipuloval s ní a určoval její svět, ale byl to také muž, kterého milovala tak, jak dítě miluje svého jediného otce. Jeho smrt v ní otevřela prázdno, které neuměla pojmenovat. Nevěděla, jestli má truchlit, nebo se cítit volná. A tak necítila nic. Uzamkla všechny emoce hluboko v sobě, jako by se bála, že kdyby je pustila ven, zaplavily by ji bolestí i vinou. Paradoxně to ale obnovilo vztahy s matkou i Dorianem. Ti dva konečně mohli zase dýchat a Genevieve si skrze ně začala budovat vlastní identitu. Začala zjišťovat o co všechno přicházela a svého bratra už nikdy znovu nepustila. Ten rok nastoupila na hereckou konzervatoř, našla své lidi, svoji scénu, svůj svět. Dá se i říct, že se jí daří. Má skvělé výsledky a začíná mít uznání, ale sebe…nenašla, našla jen spousty rolí. Uvažuje o tom, že by šla na DAMU. A pak jednoho večera narazila na článek o Selekci. Dlouho přemýšlela, jestli se přihlásit. Ale uvědomila si, že možná právě tohle je její příležitost najít sebe, bez okovů, které jí kdysi nasadil někdo jiný. Že tohle by mohla být její vstupenka do svobody A tak otevřela přihlašovací formulář. Chvíli váhala, a pak napsala: Jméno: Genevieve Mellody Velmore…