Minulost:

Celestia Miles, tak zní jméno dívky, která se narodila 15.6. do rodiny dvou architektů. Už od malička, ale slýchávala od svých rodičů častěji Lottie, a když na ní volali Celestio, věděla, že něco nejspíše udělala. Její matka jméno Celestia vybrala, protože znamenalo božská. Myslela si, že nikdy dítě mít nebude a ona připadla pro ní jako dar z nebe. A ačkoliv o ní říkali, že byla vysněným děťátkem, nebyli zrovna chudobná rodina a byli na tom peněžně, dalo by se říci, velice dobře, pořád jí chybělo něco důležitého a to i přesto jak moc úsměvné a zvídavé malé děvčátko to bylo. Tím co jí chybělo byla nějaká radost, jejich dům byl poměrně tichý, jakoby v něm chyběl nějaký.. život. Často ale jako malá holka jezdila za svou babičkou, na ranč. Dokázala u ní být i přes celé prázdniny, kdy jí učila jízdu na koni a lásku ke zvířatům, ale i k lidem. Její babičce ještě před tím, než se Lottie narodila umřel její manžel a tak co tam jezdila, tak jí dělala nějakou společnost. Nikdy jí moc o jejím dědečkovi neprozradila, vypadalo to, že vlastně ani moc nechtěla, ale vždycky jí říkala, že by se neměla zabývat lidmi, které nezná. Když dosáhla svých šestých narozenin, bylo jasné, že se musí dát do školy. Do školky nechodila, dle jejích rodičů to nebylo nic potřebného, ale škola už byla o opravdu něčem jiném. Rodiče jí dali na soukromou základní školu, která byla docela vyhlášená a doufali, že tam se jejich dcerka bude mít hezky. Nikde neslyšeli na tu školu žádné špatné slova a tak k ní měli velice dobré předpoklady. A taky šlo všechno tak jak se má. Celý první stupeň proběhl hladce, bez jakýchkoli zádrhelů, škola měla velkou knihovnu, kde Lottie začala trávit svůj volný čas, ale to byli momenty, kdy jí ostatní začali brát za tu divnou. Radši než byla s lidmi byla jako malá v knihovně, prvně u pohádkových knížek, později se to přesunulo na jinou stránku, ale i tak. A to vůbec nebyla od lidí odtažitá, to vůbec ne, ale měla i jiné záliby. Zdálo se jí jakoby lidi byli nějakým způsobem.. suší. Bez zájmů, bez ohledů na ostatní, bez špetky empatie. Ale byla v klidu. Nějak si z toho nedělala hlavu, jelikož byla vedená k tomu ať se dívá sama na sebe, na svůj rozvoj a nezabývá se těmi kdo ji za to nestojí a to taky udělala. Její kariérní poradce si s ní ze začátku nevěděl moc rady. Dokázala být hodně rozdováděná, zároveň ale strašně klidná a chytrá. Původně moc nedokázala říct kam by se měla Lottie kariérně vydat, přece jen to byla mladá čtrnáctiletá holka, která moc nevěděla kam se vydat.. její rodiče z ní samozřejmě chtěli architektku, ale tou ona být nechtěla. Přišlo jí to jakoby se držela stáda.. a tak se nakonec dala na cestu práv. Vlastně si sama nepamatuje jak k tomu došla, ale bylo tomu tak. Ta střední škole to za ní bylo fajn. Našla si tam přátele, ale taky začala její éra nějakých vztahů, které nikdy nedopadli. Bylo dost kluků, kterým se líbila, a ona je nikdy nedokázala odmítnout, ale vždycky když to začalo brát nějaké vážnější obrátky tak se jí z toho podařilo vycouvat. Jinak byla jednou z skoro až premiantních dětí, měla dobrý prospěch, ráda se učila novým věcem.. bylo toho dost. Když jí ale jednoho dne cinkla zpráva kde stálo, že její nejmilejší babička zemřela hodně si to brala za vinu. Vyčítala si to, že tam nebyla, že tam s ní na ranči kde je plno práce nikdo nebyl a dělala si hlavu s tím kdo to za ní převezme. Nesla to v sobě dlouhou dobu a také z toho byla hodně dlouhou dobu špatná. A jelikož měla věk na to chodit na brigádu, řekla si, že to by mohlo být něco kde se alepsoň trochu rozptýlí. Našla práci brigádnice v kavárně, kde měla dělat číšnici. Všechno se zdálo být hezké, nebyla to špatná práce, do doby, než jí její zaměstnavatel donesl její novou pracovní uniformu, která měla o velké poznání kratší sukni, než nosila. Dost jí to vyvedlo z míry, ale nějak to neřešila. Ale tím to teprve začalo, pak se od něj začali objevovat sexuální narážky na její postavu a různé možné věty o tom co by s ní dělal kdyby mohl. Nikomu o těchto věcech neříkala, říkala si, že to musí přežít, protože potřebovala nějaké peníze, věděla že nemůže žít jenom z toho co jí dávají rodiče a především si chtěla našetřit na výšku. Před koncem prvního půl roku na střední škole, třetího ročníku, kdy oslavila své sedmnáctiny si jí jedno odpoledne zavolal majitel kavárny. Zrovna se bavila s jednou z pracovniček, která měla zrovna volno a tak si myslela, že to bude o tom. Ale ani ve snu by jí nenapadlo, že to bude o tom, že jí majitel nepustí domů dříve, než ho neuspokojí. Už v tom rázu věděla, že je něco špatně a její oči rychle navlhly. Z kanceláře pak rychle vyběhla s brekem a během dalších následujících dní tam poslala okamžitou výpověď. Věděla, že přijde o peníze, ale za to jí to nestálo. Začala pracovat na sobě, oblékat se tak jako chtěla ona, chodit tak jako chtěla ona. Častěji chodila na procházky, vrátila se k jízdě na koni a prostě se snažila si užívat to co jen šlo. Často byla se svými kamarády. Když přišel konec čtvrťáku, byla si skoro jistá, že chce pokračovat na právnickou fakultu. Měla podporu mnoha lidí, ale tížila jí jedna věc. Už nějakou dobu před koncem oslavila své osmnácté narozeniny a ještě v ten den její otec odešel z baráku. Nevěděla kam, nevěděla zda ještě někdy přijde, ale její matka jí řekla, že srdečně doufá, že ne. A pak.. pak se dostala na vysokou. Sice jí to stálo dva pokusy a hodně učení a dalo by se říct, že jí to vzalo nějakou volnost, kterou ale později posbírala zase zpátky. Stálo jí to za to. Potom co se tam dostala věděla, že to je něco co jí bude naplňovat. Jednou když se vrátila z přednášek jí zarazili přihlášky do selekce. Třicet pět dívek z každé provincie.. viděla přihlášku v jedné ruce a palác před sebou. Bylo zvláštní vědět, že tam se bude odehrávat něco co nedokázala vlastně slovy popsat. Do královské rodiny docela viděla. Jelikož se zajímala o historii, historie jejich království jí zajímala samozřejmě také. A že byla rozmanitá a místy i zamotaná. Dlouho se na ten papír dívala, měla ho před sebou, pár dní ho nosila sebou a přemýšlela. Z okna svého baráčku se dívala na palác a přemýšlela jaké by to bylo se dostat za brány paláce. A tak udělala věc, která byla docela zbrklá, nepromyšlená a vlastně ani nevěděla zda správná. Vzala papír a pero a začala jej vyplňovat. A když to vzala čistě matematicky tak v byla v hlavním městě. V hlavním městě žije přibližně 3,879 milionů lidí. To musí vydělit dvěma, protože muži a ženy, což činí 1939,5. Toto číslo musí vydělit třemi, protože děti, mladé ženy a staré ženy, což je 646,5 a z toho čísla další polovina nebude mít sebemenší zájem, protože jsou třeba proti královské rodině nebo už mají vztah. Což jí dává zaokrouhlenou šanci 1 ku 323 potencionálním dívkám z Angles. Když nad tím tak hluboce uvažovala tak to vlastně nebyla mox velká šance na to, že by vylosovali právě jí. Ale i tak to napsala. Možná protože chtěla najít světlo pro sirku, kterou už někdo jednou zapálil, ale pak hned zhasl. Možná dát lásce, na kterou nevěřila druhou šanci a nebo prostě zkusit něco jiného. Dostat se někam kam se jiní nedostanou.. a tak se stalo, že se její přihláška stala vážně přihláškou, která už se nedá vzít zpět. A teď už Lottie může přemýšlet jen nad tím, zda udělala dobře nebo chybu, kterou si bude ještě dlouhou dobu vyčítat.