Celeste se narodila do rodiny, která věřila, že elegance a krása jsou způsobem, jak přežít. Její matka bývala slavnou modelkou, kdysi obdivovanou po celé zemi a otec úspěšným návrhářem, který proslul svým citem pro detail. Když se narodila jejich první dcera, svět kolem nich byl ještě plný světel, šampaňského a potlesku. Jenže sláva je vrtkavá. Jak roky plynuly, práce ubývalo, obchody se zavíraly a jméno Valeur začalo pomalu ztrácet lesk. Celeste vyrůstala v domě, kde se i přes úbytek peněz stále hrálo na dokonalost. Matka ji učila chodit rovně, mluvit s klidem, nikdy nezvedat hlas a hlavně, nikdy neukázat slabost. Když se malá Celeste rozplakala, matka ji jen objala, otřela jí slzy a zašeptala: „Usmívej se, zlatíčko. Krása začíná tam, kde končí bolest.“ Byla to slova, kterým tenkrát nerozuměla, ale která se do ní zapsala víc, než si kdy přála. Otec trávil dny ve svém ateliéru, zkoušel znovu prorazit, ale konkurence byla nelítostná. Matka se snažila udržet rodinu mezi „těmi správnými lidmi“, i když to často znamenalo žít na dluh a předstírat, že všechno je v pořádku. Celeste to chápala už jako dítě, i když se o tom nikdy nemluvilo. O čtyři roky později se narodil její bratr Connor. Když ho poprvé držela v náručí, byl to křehký, tichý chlapeček s pronikavým pohledem, který jí připomínal otce. Jak rostl, stal se z něj zvídavý, chytrý kluk s neskutečným smyslem pro humor. Byli nerozluční. A když dospíval, jejich vztah se proměnil v něco hlubšího, v opravdové přátelství. Když jí bylo dvanáct, poprvé stála před objektivem fotoaparátu. Měla si jen vyzkoušet roli modelky pro otcův návrhářský katalog, ale fotograf byl nadšený a nabídky se začaly hrnout. Celeste měla přirozený půvab, který si lidé pamatovali. Její kariéra rostla rychleji, než stíhala chápat. Brzy si zvykla na to, že svět kolem ní je postavený na obraze. Na pozlátku, perfektní pleti a naučeném úsměvu. Ale zatímco matka zářila hrdostí, Celeste v sobě začala cítit prázdnotu. Každý den byl stejný, světla, pózy, cizí ruce upravující její vlasy, falešné komplimenty. Všechno to působilo jako hra, ze které se nedalo vystoupit. Najít ticho bylo téměř nemožné. Ale občas, když všichni spali, se vplížila do obývacího pokoje, sedla si ke klavíru a hrála. Hudba pro ni byla únikem. Nikdo ji tam nesoudil, nikdo ji nefotil. Jen ona a tóny, které se rozléhaly prázdným domem. Byly to chvíle, kdy mohla být sama sebou. Connor byl ten, kdo ji dokázal stáhnout zpátky na zem, když ji svět slávy začal dusit. Uměl vidět skrz všechny její pózy, všechny masky, které si tak pečlivě budovala. „Nemusíš být pořád silná.“ Říkával jí, když se po dalším rozhovoru nebo natáčení vrátila domů vyčerpaná. „Nikdo není dokonalý, Cé. Ani ty, a to je v pořádku.“ Byl jediný, kdo ji dokázal rozesmát, když měla pocit, že se svět kolem ní hroutí. Když jí bylo patnáct, otec onemocněl. Náhle, nečekaně a rodina se ocitla na pokraji krachu. Matka se snažila držet fasádu, ale Celeste cítila, že tentokrát už nestačí jen úsměv a perfektní šaty. Začala pracovat víc než kdy dřív, přijímala všechny nabídky, jen aby pomohla s penězi. V té době dospěla. A také se naučila, že i když dělá všechno správně, svět jí to nemusí oplatit. Po otcově smrti zůstala rodina sama. Matka se uzavřela do světa večírků a přetvářky, zatímco Celeste se starala o mladšího bratra Connora. On byl její jedinou oporou, jediný, s kým mohla být upřímná. Když se jí ptal, proč se pořád usmívá, odpověděla jednoduše: „Protože kdybych se přestala, všechno by se rozpadlo.“ Roky plynuly a Celeste se stala známou. Měla statisíce sledujících, spolupráce s prestižními značkami a její tvář zdobila obálky magazínů. Ale někde hluboko v ní to všechno působilo cize. Obdiv lidí ji netěšil, spíš ji tížil. Všichni ji milovali, ale nikdo ji neznal. A pak jednoho večera přišla pošta. Obyčejná obálka s královskou pečetí. Pozvánka do Selekce. Matka nadšeně mluvila o nové šanci, o slávě a postavení. Ale Celeste mlčela. Seděla u klavíru, dopis v ruce a cítila, jak se v ní něco láme. Možná to byla naděje, možná jen únava. Rozhodla se přihlásit. Ne kvůli koruně, ani kvůli slávě. Ale proto, že chtěla zkusit začít znovu. Chtěla zjistit, jestli existuje místo, kde nebude muset být dokonalá, aby byla milována.