Minulost:

Amálie se narodila jako slabé dítě. Přišla na svět předčasně, drobná, tichá a téměř nehybná. První týdny svého života strávila v inkubátoru, obklopená lékaři místo rodiny. Už tehdy se začal psát její vztah k vlastnímu tělu, jako k něčemu, co ji zrazuje, co není dost silné, dost dobré. Její matka, Květoslava, ji milovala. Svým vlastním způsobem. Nebyla to ale láska, která by byla stabilní nebo uklidňující. Květa byla pořád stejná - divoká, nespoutaná, nepředvídatelná. Jednou Amálii objímala, smála se s ní a učila ji, jak „správně poblbnout život“, podruhé zmizela na několik dní pryč a nechala ji na vychovatelkách. Amálie ji zbožňovala. A zároveň se naučila, že láska je něco, co přichází a zase mizí. Na hradě vyrůstala ve stínu své tety, Drahomíry Přemyslovny, která byla přesným opakem její matky. Klidná, důstojná, správná. Dokonalá budoucí královna. Amálie byla často srovnávána.. a nikdy nevyšla jako ta lepší. Když byla malá, začaly první problémy s jídlem. Nejdřív nenápadně. Nechutenství, vybíravost, malé porce. Všichni to sváděli na její slabší konstituci. Jenže jak rostla, problém se prohluboval. Amálie měla pocit, že když bude menší, lehčí, nenápadnější… bude víc milovaná. Nebude překážet. Nebude „ta problémová jako její matka“. Ve třinácti už to nešlo ignorovat. Byla vyhublá, unavená a uzavřená do sebe. Diagnóza přišla rychle. Anorexie. Ironie osudu byla krutá. Stejná nemoc, která kdysi málem zničila její tetu Drahomíru. Tentokrát ale rodina reagovala jinak. Drahomíra, která už v té době byla královnou, si Amélii vzala pod svá křídla. Ne jako povinnost, ale jako osobní misi. Věděla přesně, čím prochází. Věděla, jaké to je nenávidět vlastní tělo. Léčba byla dlouhá a bolestivá. Amálie křičela, odmítala jídlo, plakala. Nenáviděla všechny kolem sebe. Nejvíc ale sebe. Postupně se ale začala „zlepšovat“. Aspoň navenek. Začala jíst. Začala se usmívat. Začala hrát roli uzdravené princezny. Pravda byla složitější. Nikdy se z toho úplně nedostala. Jen se naučila to skrývat. Pak přišel zlom. Smrt její matky. Květoslava zemřela náhle. Ať už to bylo jakkoli, pro Amálii to znamenalo jediné. Poslední člověk, který ji miloval bez pravidel, byl pryč. Zůstala po ní jen pověst, skandály a prázdné místo, které nešlo zaplnit. Od té doby se všechno změnilo. Amálie se oficiálně stala nástupkyní tůnu, protože Drahomíra s králem Janem nikdy neměli vlastní dítě. Najednou na ní ležela očekávání, odpovědnost a tlak celého království. A ona na to nebyla připravená. Začala utíkat. Ne fyzicky. Ale do života, který jí byl nejbližší. Do barů, do večírků, do cizích náručí. Přesně jako její matka. Alkohol jí pomáhal vypnout hlavu, muži jí dávali pocit hodnoty. Každý dotek byl na chvíli náplastí. Zároveň ale doma hrála jinou roli. Vzorná princezna. Dcera, na kterou může být Drahomíra pyšná. Královna se svým manželem ale věděli, že Amálie potřebuje stabilitu. Něco pevného. Něco, co ji ukotví. A tak přišlo rozhodnutí, které mělo všechno „vyřešit“. Zasnoubení. S princem z Egypt. Politicky perfektní. Strategicky výhodné. Emocionálně… katastrofa. Amálie o tom nebyla informována dopředu. Bylo jí to oznámeno. Jako fakt. Jako povinnost. Jako její role. Neřekla ne. Ale taky neřekla ano. Jen se usmála. Přesně tak, jak se to od ní čekalo. Uvnitř se ale něco zlomilo. Myšlenka, že by měla patřit někomu, koho nikdy neviděla… že by měla sdílet život, tělo, budoucnost s cizincem jen kvůli politice… v ní vyvolávala směs odporu, strachu a vzteku. A zároveň zvláštní zvědavost. Protože Amálie je pořád Květy dcera. A zakázané věci ji přitahují. Když přišla pozvánka na Selekce v Illey, nebyla to jen společenská událost. Byla to první příležitost. Poprvé ho uvidí. Poprvé uslyší jeho hlas. Poprvé zjistí, jestli je to jen další povinnost… nebo něco, co by ji mohlo zničit úplně jiným způsobem. Do Illey přijíždí jako zahraniční host.. ale pod těmi šaty a naučenými úsměvy je pořád stejná Amálie. Dodnes je hubená, až příliš. Jídlo je pro ni každodenní boj. Proto tráví hodiny v kuchyni, peče buchty podle receptů své matky, vaří česká jídla, nosí je ostatním. Sleduje, jak jedí. Usmívá se. A nikdo se neptá, proč ona sama skoro nejí. Je to její tajemství. Stejně jako to, jak moc se bojí, že jednou skončí úplně stejně jako Květoslava. Nebo možná… že už se to dávno děje.