Vic se narodila v půlce prvního jarního měsíce kdy na obloze zrovna svítilo znamení ryb. Ryby mají v povaze být klidní a zasnění lidé. Victorie byla však už od svého narození pravým opakem. Už v době, kdy ji na hlavičce začaly růst první vlásky, pokoušela se utíkat, že složitě vyřezávané kolébky z drahého dřeva, kterou si její královští rodiče mohli dovolit. Vždyť byla přeci princezna. Ale ani jako princezna se nikdy úplně nechovala. Jak se naučila chodit, hned začala dělat všem v paláci že života peklo. Mnozí říkali že volá po pozornosti. S tím ale začala o pár let později. Ba ne. V době jejího ranného dětství pozornost od rodičů měla. Ať už se jednalo o hry a čajové dýcháním které s maminkou a jejími dvorními dámami pořádala každé všední odpoledne v dámském salónku, nebo o projížďky na koních po rozlehlých palácových zahradách s tátou. Všechno bylo v té době růžové a zalité duhou. Tedy tak to malá Vic aspoň v jejích čtyřech letech viděla. Než pochopila jednu důležitou věc. Nikdy nenastoupí na trůn. Tedy jako malou holku ji to zase tak nežralo. Jenže s přicházející pubertou ji tahle myšlenka se jí v hlavě honila mnohem víc. Její o pět let starší bratr měl být král. Všichni se zajímali o něj a rodiče ho celé dětství připravovali na jeho budoucí královské povinnosti a Selekci. A co ona? Ona byla princezna, jejíž jedinou náplní života bude pořádat večírky a vyšívat. Jako princezna nemůže jen tak studovat, nemůže si najít plnohodnotnou práci. Chtěla dělat něco důležitého, být pro svou zemi užitečná. Jenže nemohla. Mohla sedět na zadku ve své luxusní komnatě s vysokým stropem, s postelí s nebesy a povlečením ze saténu krémové barvy a vzorem vyšívaným stříbrem, za tisíce dolarů. Jenže, chce to tak? Chce celý život nic nedělat? Jaké by to asi bylo být královnou? Jaké by to bylo k něčemu být? To byly otázky, co ji tak sužovaly. Přemýšlela znovu a znovu nad tím co by mohla, co by pro Illeu dokázala. Ale nebylo v její moci nic z toho uskutečnit. Místo toho pozorovala Nickolase, jak se učí všem věcem, dostává mnohem vyšší a kvalitnější vzdělání než ona. Nesnášela to. V té době se začala projevovat její výbušnost a emoční nestabilnost. Nenáviděla svého bratra celým srdcem, nenáviděla celý palác. Byly to roky, kdy nebyla schopná ani se navečeřet po boku své rodiny bez hádky, doba, kdy by pro ni nebylo nic důležitějšího než usednout na trůn. Chtěla všem ukázat co v ní je. Nedokázala toho ale dosáhnout jinak než vztekem. To ji aspoň naučil její otec. A tak ji to trápilo. Nechtěla být zlá, nechtěla být ta mrcha za kterou ji měli. Ale nedokázala se ovládnout. Chtěla ukázat, že v sobě má taky tu jemnost, ženskost a klid který v sobě měla její matka. Jenže… Vždycky ji ruply nervy a zase se zachovala bez emoční kráva. V téhle době proběhlo tolik hádek a slovních přestřelek s jejím tátou že to snad nejde spočítat. Tedy ne že by se zrovna vždy pomohla s Nickolasem nebo s mámou ale pokud nikdo opravdu jejím chováním opovrhoval, byl to její otec. Tahle její životní fáze skončila vlastně ze dne na den. Uvědomila si, že hádkami nic ničeho nedosáhne. I tak se od svojí rodiny izolovala. Začala ale rebelovat jinak. Utíkala z paláce na různé večírky, party, vyspala se s tolika lidmi a je to i doba kdy začala užívat alkohol a jiné návykové látky. V ten moment toho ale měl král dost. Po jednom jejím návratu do paláce, kdy přišla opilá tak že se nedokázala udržet na nohou ji poslal pryč z paláce. Měsíce strávila zavřená v léčebně. Byla mezi lidmi z různých sociálních vrstev. Ať už to byli lidé, co měli v životě opravdovou smůlu anebo úplně trosky. Byl to její trest být poslaná do léčebny pro veřejnost. Její trest za to že byla v životě nešťastná a chtěla od svých rodičů taky ucítit trochu lásky. Při svém pobytu tam si uvědomila že nechce skončit jako někteří trávící tam čas s ní. Začala hrát sporty, zajímala se o umění a celkově se snažila si dát život dohromady. Snad nejvíce si zamilovala fotbal. Je velkým fanouškem Argentity. Sice v ženském oddělení, kde pobývala neměla moc s kým na rozlehlých zahradách sanatoria hrát, a právě proto na fotbal začala hlavně koukat. Na konci pobytu měla výrazně lepší fyzičku, čistší mysl a co bylo nejdůležitější, neopotřebovala pro svůj život alkohol. Ovšem podle statistik se poprvé z alkoholismu vyléčí jen jeden jedinec z deseti. A ten jeden Vic nebyla. Čistá tedy nezůstávala dlouho. Do svého normálního režimu se vrátila ani ne měsíc po svém návratu z léčebny. A tak to tedy nebylo poprvé co svůj čas ve středisku pro závislé strávila. To už si i její táta začal všímat, že s pitím má jeho dcera opravdu problém. Nesnažila se ho štvát. Byla zoufalá. Naštěstí ji už neposílal do léčeben pro veřejnost, nýbrž navštevovala soukromé péče. Ovšem nejenom kvůli závislostem. Z paláce začala mizet taky kvůli léčbě jejích depresích. Čím víc pila tím se cítila hůř a čím víc se cítila hůř tím víc pila. Navíc to pro ni bylo těžké držet všechno pod poličkou. Kdyby se veřejnost dozvěděla o tom že jejich princezna, vzor pro jejich děti a dcera jejich vládce, bojuje s alkoholem, její život by asi oficiálně skončil. Nedokázala se ani podívat svým rodičům do očí, věděla, jak moc jsem ze zklamaní. Postupem času mizela spíše víc kvůli psychickým problémům. Naštěstí si ale ze své léčby taky něco vzala a už to s ní z kopce nešlo. Musela se přeci trochu vzchopit. Vždyť je princezna Illey. Snad nejmocnějšího království světa. Sice občas ještě z paláce zmizela. Avšak když nastala Selekce opravdu se držela. Snažila se být vzorná dcera. Dokonce se i s jednou bratrovou účastnicí sblížila. Do Josette se opravdu zamilovala. V životě spala už s desítkami lidí. Nikdy však žádné city k nikomu neměla. Ale s Jos to bylo jiné. Jenže to postupně vyprchalo. Nickolasovu selekci vyhrála dívka jménem Hathor. Život byl perfektní. Nickolas byl šťastnější něž kdy jindy, rodiče jakbysmet a palác zažil po půl roce trochu klidu navíc Illea měla novou královnu. Všechno bylo tak krásný. Jenže alkoholismus zřejmě měli v rodině. Propadl mu i novopečený král, její bratr Nickolas. Ovšem nedopadlo to tak jako u ní. Nick se zabil... Opilý skočil z balkónu. Den kdy ho ztratila si bude asi pamatovat do konce života. Křik Hathor se ji přehrává hlavě do teď. Každá noc se rovnala noční můře. Tak moc ji chyběl. A teď je tu. Je společně s Hathor a jejím bratrem v Dominice. Tak daleko od domova ale blíž, než kdy bude znovu ke svému bratrovi.