Michelle už od malička byla usměvavé děťátko a její rodiče z ní měli vážně velkou radost. Každý rodič se přece rád dívá na to jak se jeho maličké dítě rozvíjí. Ale tady to bylo později trochu jinak. Michelle vypadala jako obyčejné, zdravé dítě, které se dokázalo smát, plakat, ale nevydala ze sebe jediné slovíčko. To bylo jejím rodičům hodně podezřelé a tak začali s maličkou Michelle obcházet ty nejrůznější doktory, kteří by jim byli schopni vyluštit tuto záhadu. A vlastně ani dlouho netrvalo, než se zjistilo co Michelle je. Jeden z doktorů po vyšetření oznámil o co jde a s jejími rodiči to hodně cuklo. Bylo to docela těžké psychiku a zpracování, ale věděli, že jim nezbývá nic jiného než se s tím naučit žít. Vlastně šlo o zjištění toho, že jejich dcerka je hluchá a nikdy neřekne jediné slůvko, pokud to nebudou řešit operativně. Byli rádi, že ještě vidí, ale i tak to bylo něco v prvních dnech dost nepředstavitelného a nechtěli tomu uvěřit. A taky hodně dlouhou dobu přemýšleli nad tou operací. Ale když viděli, že jejich dcerka i přestohle je šťastná byli šťastní taky. Její štěstí pro ně bylo důležitější než cokoliv jiného. Čas plynul a její rodiče si začali všímat, že je na děti ve svém věku o dost chytřejší. Dost jim to vrtalo hlavou, ale taky začali přemýšlet nad myšlenkou, že má věk na to, aby šla do školy. Ale celkové zařizování ohledně toho kde jí vezmou a kde ne byla snad jako za trest. Někde jim řekli, že postižené neberou, jinde je rovnou poslali do školy pro postižené. Její rodiče si stáli za tím, že jejich dcera je jedinečná a má stejné práva jako ostatní děti. A i když se tohle mnoha lidem nelíbilo, někteří se naklonili na jejich stranu a začali jim pomáhat s vybíráním školy pro malou Michelle. Když už to chtěli vzdát, protože nikdo nechtěl mít ve třídě problémovější dítě jako je ona, jedna ze škol si je pozvala. Rozhodli se udělat Michelle test a s podmínkou, že ho projde jí vezmou. Její rodiče to trochu stresovalo, protože tušili, že to nebude test jen tak, ale nakonec se jim dostalo velikého údivu, jelikož ho Michelle prošla bez toho, aby měla nějaký problém. A pak přišel den D., nebo spíše O. Její rodiče se jednoduše rozhodli, že to chtějí řešit operativně, protože doufali, že to bude pro Michelle to nejlepší. Šlo o to, že jí do ucha měli zavést implantát, který by jí umožnil, alespoň částečně slyšet. Byla to pro ně naděje na to, že bude mít lepší život a to i přesto, že věděli jaké rizika to obnáší. Den před operací se museli vydat k holiči, aby jí vyholil vlasy okolo místa kde měl být implantát. To si malá Michelle dost oplakala, ale k ničemu jí to nebylo. A pak přišla ona operace, nebo spíše výsledek. Bylo jim řečeno, že Michelle už nikdy neuslyší úplně na 100%, ale spíše tak na 80-90%. Nevěděli co si o tom myslet a tak jim doktoři vysvětlili, že neuslyší tišší zvuky jako je třeba šepot, vzdálené auto a podobně. Ale i tak byli šťastni. Sice začátky mluvení a tak dále byli dost náročné, ale stálo to za to. A taky horší bylo, že někdy se jí odpojil či zničil a tyhle problémy přetrvávají do dnes. Sice je dokáže řešit lépe než před tím, ale i tak to bývá někdy dost obtížné a jsou chvíle kdy se cítí jako živé nemehlo, monstrum či něco jiného... A pak začala škola. Na začátku se na škole nedělo nic divného, neobvyklého. Ve třídě měla spolužáky, kteří s ní opovrhovali, ale někteří se jí zase snažili pomoct, takže už jako docela malá měla nějakou podporu, která ke všemu byla od jejich vrstevníků. To bylo něco co nadevšechno potřebovala. Ale to by svět byl moc růžový na to aby se nic nepokazilo. Když procházela druhý stupeň všechno se zdálo, že jde tak jak má. Ale byli to jen předsudky od ostatních. Když byla v sedmé třídě začala se potýkat se staršími žáky, ale nikdy to nebylo za dobře. Ze začátku to bylo jen pošťuchování, nebo tak to minimálně ona brala. Ale toto pošťuchování se postupně začalo vymykat kontrole. Začali jí vyhrožovat, že pokud něco tak oni něco udělají jí nebo její rodině, na kterou byla velmi citlivá. Následně začalo i mlácení a jejím rodičům začalo být dost divné, proč se jejich dcera domů vrací s modřinami a otoky. Když jednoho dne vyplulo napovrch co se stalo rozhodli se vzít Michelle na měsíc do Francie, za její pra-babičkou, která v té době měla zdravotní problémy a potřebovala pomoct. A to se vlastně ukázalo i jako příležitost pro Michelle, protože si mohla u své pra-babičky částečně odpočinout. A taky, že odpočinula. Sice občas bylo dost těžké se se svou babičkou domluvit, ale vždycky se ji to nějak povedlo. A pak nastal její návrat, po kterém se nic zvláštního nestalo. Žáci, které předtím potkávala jakoby se po nich slehla zem. Bylo jí to divné, ale zároveň se tím nechtěla více zabývat. A pak nastalo rozhodování. Musela si vybrat jaký obor chce studovat. Už od malička chtěla pomáhat lidem a tak jí napadlo studium medicíny. Její okolí bylo ze začátku dost proti, ale nakonec si řekli, že pokud je to opravdu to co Michelle chce ať to jde zkusit. První dny v novém prostředí byli zvláštní, ale nakonec zjistila, že je tam docela fajn kolektiv. Dost lidí zaráželo její jméno a příjmení. Vlastně její rodina žila ve Francii, a pra-babička pořád žije, ale někteří se jednoduše rozhodli, že chtějí začít jinde. A protože chtěli aby Michelle zapadla, ale zároveň chtěli aby měla něco z Francie a tak má takové jméno jaké má. Ale díky studiu medicíny zjistili, že má Michelle vážně velký potenciál, který všichni podporovali. V době co studovala na střední se začala objevovat na sociálních sítích, a i když z toho ze začátku měla velký strach začala zjišťovat, že je plno lidí, kteří se jí snaží podporovat a vlastně si za nedlouhou dobu vystupování vytvořila nějakou podporovatelkou základnu. Ale pak se dostala do dost vážných problémů, které byli způsobeny nátlakem a prostě se cítila, že je na světě k ničemu a tak dále. Byli to dost špatné myšlenky a jednou se málem stalo, že si vzala život, což se nakonec díky bohu nestalo. A i když si i tímhle musela projít všechno se dokázalo vyřešit. Ale i když to bylo vyřešeno, šrámy na psychice na to za ní zanechalo. Od té doby byla více uzavřena a citlivější, než před tím i přes všechno co dělala. Ale i když jí přibily další vlastnosti, které moc neuvítala, rozlepilo jí to oči. Začala si život více užívat a začala své podporovatele motivovat k tomu, aby si šli za tím čím chtějí a hlavně aby si užívali život, protože nikdy neví kdy pro ně skončí. Za své studium na střední škole potkala několik lidí se kterými navázala hlubší vztah a věděla, že jsou to lidi na které se může spolehnout a taky že jí kvůli jejímu postižení neopovrhnou. Ale i se vším co se jí na střední škole přihodilo jí prošla jako jedna z nejlepších.

Vážně byla zabraná do medicíny, jelikož si prostě přála být lidem nápomocná tak jako oni jsou ní, protože pro ní je podpora dost velká věc. Rozhodla se tedy, že s medicínou a farmacií chce pokračovat a tak její kroky směřovali na vysokou školu s tímto zaměřením. Ale tyto kroky přerušila vyhlášena Selekce. Ze začátku si toho vůbec nevšímala, protože by jí ani ve snu nenapadlo, že by se tam vůbec přihlásila. Tedy až do dne kdy nepřišla domů kde jí její rodiče uvítali se slovy, že je možná budoucí princeznou. První jí to vůbec nešlo do hlavy, ale netrvalo dlouho, než jí to došlo. Vůbec nechápala proč jí tam přihlásili, ale bylo jí řečeno, že je to vše pro její dobro. Moc se jí tomu nechtělo a nechce věřit, ale už s tím nic moc nenadělá kromě doufání, že jí jednoduše nevylosují už jen díky tomu jaká je.