Anastazia Eleanora D´Amore své dětství a dospívání prožila ve Štrasburku ve Francii. Zde též i vyrůstala se svými rodiči. Oba dva měli kladný vztah k alkoholu a drogám. Nedostávala od nich moc dobrou pozornost, když se již o ni zajímali, tak nejvíce otec, avšak jen tak, že ji bil a podobně jí ubližoval. Když chodila do školky, dost často bývala u své babičky, která se o ni pěkně starala, takže ve školce na nic nepřišly a když na ní byli poznat šrámy, zůstávala doma a často i s otcem, takže jejích šrámů bylo více. S nástupem na základní školu přišly dvě rány, její milovaná babička zemřela na infarkt. Jejím rodičům docházely peníze a byli odhodlání udělat cokoli, aby měli na alkohol a drogy. A tak skončila Anastazia u nějakého agresora, musela za ním chodit vždy po škole a její rodiče z toho měli peníze. Anastazia moc dobře věděla, jací jsou, když nemají alkohol. On ji mučil, bičoval a bylo na něm znát, že se mu to líbí. Ve škole se jí ostatní děti smáli, za její chování, za její oblečení, za to že se s nikým nebavila, to však neměli nejmenší tušení, co se děje.Na druhém stupni si uvědomovala více, co se děje, ale měla strach, že by jí nikdo nevěřil a že by se to k tomu agresorovi dostalo a on by jí více ubližoval. Ve třinácti letech začala utíkat z domu a rodiče byli naštvaní, neboť neměli peníze. Zachránila ji naštěstí až střední, ale celou ji flákala a její mysl se snažila vstřebat, co se jí dělo. Dozvěděla se, že její rodiče zemřeli v autonehodě. Vše na ni dolehlo. V noci nedokázala spát, měla noční můry, přestala jíst a když už něco snědla musela to dostat ze svého těla ven. Nejen že ji sužovali její vzpomínky, ale též i jizvy na zádech od biče, kterých se nikdy nezbaví. Pokusila se dvakrát neúspěšně o sebevraždu. Škola byla pro ni peklo, však nakonec to nějak zvládla a prošla na výšku, taneční akademii v Carolině. Poté co vystudovala, se pokusila opětovně o sebe nežití. Když uklízela v blízkém tanečním studiu, cítila se smutná, a tak začala tančit. Toho si všimli lidé z paláce v Illey a tak si našla práci učitelky tance v paláci, kterou velmi miluje. Zároveň začala chodit ochotničit do divadla, a to ji mírně pomáhá. S podobnými problémy, jako v minulosti se však potýká dodnes, nenávidí své tělo, a navíc jí škrtí myšlenky, že člověk, jenž jí tak moc ubližoval ještě nejspíše žije a páchá něco podobného jiným lidem.